První historická zmínka o Staňkově pochází z roku 1233. V listině sepsané v tomto roce potvrzuje král Václav I. matce Konstancii újezd Vidžín, nedaleko Teplé. Mezi svědky je zde poprvé uváděn Vitla ze Staňkova. Jeho rod, který nosil ve štítu znamení dvou obrněných rukavic, ovládal krajinu v okolí Staňkova. Kromě této obce Vitlovi prokazatelně patřil i Ohučov, Čermná a snad i nedaleká Kamenice, jejíž pozdější majitelé užívali stejný erb. Někteří badatelé jej spojují i se založením hradu Lacembok u Krchleb, asi 2 km od Staňkova. Archeologický průzkum Zdeňka Procházky opravdu potvrdil, že již v období kolem poloviny 13. století vznikl na zdejším skalnatém výběžku, patrně z velké části ještě dřevěný hrad. U Dobřan pak šlechtic ještě vlastnil vesnice Vstiš a Lisov. Vitla svědčil na dalších královských či církevních listinách v letech 1235, 1243 a 1252, kde je již nazýván županem. Tento fakt nasvědčuje, že nebyl tuctovým šlechticem a jako župan spravoval králem mu svěřené území. Je považován za praotce pánů z Herštejna – rodu, který dosáhl rozkvětu především v druhé polovině 13. století. V roce 1271 však Vitla se svou manželkou Anežkou z Amchovic věnují ves Staňkov s tržištěm, farním kostelem svatého Jakuba i ves Ohučov chotěšovskému klášteru, když se všech práv k tomuto majetku vzdali i jeho bratři Prkoš a Protivec. Z těchto důvodů někteří historici spekulují, že manželství mohlo být bezdětné. V darovací listině, kterou potvrzuje sám Přemysl Otakar II., šlechtic určuje, že za to manželka, jestliže ho přežije, má mít ve vsích Vstiš a Lisov, které jim dříve patřily svou rezidenci. Rovněž z nich měla dostávat až do své smrti užitky. Staňkovský vladyka umírá před rokem 1282. Členové rodu vlastnili na domažlickém okrese i újezd Šitboř u Poběžovic, Úboč, Milavče a Meclov. Vitlův bratr Protivec zřejmě založil i hrad Nový Herštejn u Kdyně, kdy od roku 1272 se u něj objevuje predikát z Herštejna. Jeho synové Prkoš a Vilém patřili v letech 1317-18 k odbojníkům krále Jana Lucemburského. Prkošův syn Chotěbor s manželkou Ofkou prodali v letech 1324-1325 některé polnosti v Milavčích domažlickému rychtáři a zakoupili hrad Kostomlaty na Litoměřicku. Po nástupu Jana Lucemburského na český trůn můžeme u Herštejnů pozorovat stále stoupajicí orientaci na přemyslovského levobočka Jana Voka, která nakonec vedla k přesídlení na Moravu. Ke sblížení Herštějnů s nemanželským synem Václava II. došlo pravděpodobně v roce 1331, kdy byl Jan Volek jmenován správcem v Domažlicích. V polovině 13. století se tedy třetí generace Herštejnů stěhuje postupně ze svého rodového sídla na Moravu. V roce 1355 je ještě zmiňován Břeněk z Nového Herštejna jako patron kostela v Úboči a tím mizí rod dvou obrněných rukavic z dějin domažlického okresu. Přesídlení na Moravu mělo trvalý ráz a z členy rodu, užívajících nově jméno Děvečka, se tu setkáváme až do konce 15. století. Je zajímavé, že první tři generace rádi používali vlastní jména Vitla, Prkoš a Protivec. Můžeme předpokládat, že ve své době patřili Herštejnové mezi mocenskou elitu českých zemí. Jejich příbuznými byli i Bohuchvalové z Hrádku, kteří pravděpodobně zdědili po Vitlovi ze Staňkova nedaleký hrádek Lacembok. Jejich rod vymřel v druhé polovině 17. století.

© Alexej Petrašovský

Zdroj:

• Zdeněk Procházka – Archeologický výzkum hradu Lacembok 1999-2000

• Jiří Jánský – Dějiny hradu Nového Herštejna a jeho držitelů, Západočeský historický sborník 7 2001

• Zbyněk Sviták – Úvod do historické topografie českých zemí, Masarykova univerzita Brno 2014

• Ottův slovník naučný – Bohuchvalové z Hrádku

• Zdeněk Procházka – Horšovskotýnsko, historicko – turistický průvodce č. 9

• Zdeněk Procházka – Domažlicko a Kdyňsko, historicko – turistický průvodce č. 5

• Zdeněk Procházka – Český les, historicko – turistický průvodce č. 1

• Chodsko a Český les – Turistický průvodce ČSSR, Olympia 1987