Trvalejšímu osídlení Českoleska bránil nehostinný prales, již od poloviny 9. století nazývaný Silva Norica. Hranice tohoto hustého lesa byla měřítkem šíření "civilizace". Těžko přístupný hvozd zasahoval mnohem hlouběji do vnitrozemí, než je tomu v současnosti. Hranice mezi Horní Falcí, Bavorskem a Čechami v rané fázi přemyslovského státu nebyla ještě ustálená. Stále šlo o široké prostory pohraničního pásu lesů, v raných dobách jen málo dotčených klučením. Na ochranu pomezního pásma a jeho průchodu byly v rovinatějších místech budovány takzvané "přeseky", tvořené speciálními splétanými neprostupnými houštinovými pásy. Již v této době se vyvíjel systém zemských stezek.

Pomezní hory bylo možné přejít jen po několika stezkách. Pohraniční přechod umožňovaly průseky a průsmyky. Ale i přes ně byla cesta obtížná, teprve v pozdějších dobách mohly po těchto stezkách projíždět vozy. V mokrých a bažinatých místech byla stezka zpevněna často obnovovanými hatěmi, tj. kmeny a kládami kladenými do bažinaté země. Přes potoky a řeky se přecházelo mělkými brody, někdy také po dřevěných mostech. Z pohraničního pralesa se do Čech vstupovalo zemskými branami, u nichž byly celní stanice. Zemské brány byly chráněny strážnicemi a později pohraničními hrady.
Patrně nejstarší zemskou pěšinou z Horní Falce a Bavorska do Čech byla domažlická stezka. Již v 8. století ji používali franští obchodníci, poprvé je písemně doložena na počátku 9. století. O století později už byla živou obchodní cestou. Vycházela z Řezna a vstupovala do Čech dvěma rameny. Starší překračovalo zemskou hranici za Brodem nad Lesy (Furth im Wald) a vedlo přes Všeruby na Brůdek a Kdyni až do Domažlic, kde byla zemská brána. Druhé rameno vzniklo později. Bylo sice obtížněji schůdné, avšak kratší, a proto i více používané. Vstupovalo do Čech za Mnichovem nad Lesy (Waldmünchen) a vedlo přes Klenčí a Draženov také do Domažlic, kde se spojilo s ramenem prvním. Od Domažlic vedla zemská stezka k Horšovskému Týnu a odtud pokračovala přes Stod a Chotěšov do Plzně.
Od počátku 14. století je také doložena cesta z Horšovského Týna přes Kladruby do Stříbra. Cesty pokračovaly z Plzně směrem na Prahu, kde navazovaly na trasu vedoucí do Krakova a Slezska. Tuto cestu lze považovat za prastarou polsko-česko-bavorskou spojnici zprostředkovávající styky našich zemí se Západem a Východem.
Po zemských cestách se přesouvalo zboží a suroviny. Do Čech se dovážel jantar, zbraně, kůže, damašek, koření a hlavně sůl. Naopak ze země se vyvážely zemědělské plodiny, koně, kožešiny, vosk, stříbro, plátno, slad, dobytek, ale i otroci. Ze začátku se zboží převáželo na soumarských koních, později se užívaly trakaře a dvoukolové vozy.
Po zemských stezkách nejednou mířila i válečná tažení.

O tom, že cestování naším krajem nebylo v dřívějších dobách vždy zrovna bezpečné, podává svědectví ve své kronice cestovatel z roku 1680: "Z toho města (Řezna) vede obecná zemská cesta do Prahy; hleď, abys opatrně prošel velký les, abys nepřišel k úbytím v ranci; potom již dosáhneš bez dalších nepříjemností hlavního města Čech." Ještě v 17. století se ukrývali v hlubokých pohraničních hvozdech lidé, kteří se dostávali do křížku se zákonem, pronásledovaní vrchností a často i jednotlivými obcemi - loupežníci. V zájmu alespoň částečného zajištění bezpečnosti nařídil zemský sněm již roku 1492, aby byl porost podél stezek vykácen na obě strany do vzdálenosti alespoň dvou stadií (přibližně 250 kroků).

© Eva Bednářová; Alexej Petrašovský
Zdroj citace:
Tajemství západní hranice - Chebsko, Tachovsko, Domažlicko; ŠMÍDA Zdeněk; 2021
Život staré Šumavy; VONDRUŠKA Vlastimil; 1989
Český les; kolektiv autorů; 2005