"O Chodech slyšíme poprvé k roku 1040 ve veršované kronice tzv. Dalimila ze 14. století. Vystupují tam v bojích knížete Břetislava s německým císařem už v úloze pochozích strážců bavorských hranic. O rozsahu jejich vesnic nás informuje pramen z roku 1325, kdy sídlili od Pocinovic na jihu po Postřekov na severu. Stále však není vyřešena otázka zabývající se jejich původem. Zajímavé řešení nadhodil již v roce 1951 plzeňský historik Fridolin Macháček. Připomněl starý názor Hruškův, že Chodové ještě dříve, než se stali privilegovanými pohraničními strážci ve službách pražských knížat, byli samostatným kmenem a připomenul také starší výklad podivného slova "mráka", kterého Chodové užívali pro pohraniční díly lesů. Vzniklo údajně z pojmů "marka", jímž Němci označovali pohraniční území, a to přesmykem souhlásek podobným lužické srbštině. Slovo vzniklo pravděpodobně ještě v době, kdy kmen snad obýval jižní úpatí Šumavy na bavorském území. V novější době posílil tyto názory filologickým rozborem A. Frinta, který ukázal, že ještě v 10. století sídlily ve východním Bavorsku od Mohanu přes Nábu k Dunaji slovanské kmeny Srbů a srbské bylo i nářečí domažlických Chodů. Ve shodě s bavorskými učenci pokládá Chody za srbský kmen z podunají a předpokládá, že do svých dnešních sídel přišli v polovině 10. století, aby se zde za Boleslava I. ujali pohraniční služby."

Zdroj citace: Předrománská a románská architektura v západních Čechách; MENCL Václav, BENEŠOVSKÁ Klára, SOUKUPOVÁ Helena; 1978

•

"K popularitě Chodska přispěla kromě dramatických dějin i krása tohoto pohraničního kraje a rázovitost jeho obyvatelstva. Chodští sedláci, ztvrdlí staletým bojem za svá práva, žili ve svých vsích do značné míry vědomě izolováni od ostatních poddaných v sousedních vsí, od nichž se cítili odlišeni svým zvláštním právním postavením, na němž osobně trvali i tehdy, kdy skutečný stav setřel tyto rozdíly téměř docela. Sedíce odpradávna na samé zemské hranici a jsouce již od druhé poloviny 16. století obklopeni německými kolonizačními vesnicemi, jichž tu až do konce 18. století vyrostl přičiněním německých vrchností značný počet, udrželi si Chodové až do nynějších dob nejen pevné České národní vědomí nejzápadnějších Slovanů, ale i svůj starý charakteristický národopisný svéráz. Jejich řeč, typické podřečí starého západočeského nářečí, liší je podnes od ostatních venkovanů v zemi, a jak ženy, tak i muži zachovali si dosud svůj typický šat. Muži tu nosí žluté kožené kalhoty, dlouhé bílé kabáty a široké černé klobouky, kdežto ženy zachovávají dosud v barvě svého kroje shodu s barvami církevních období. Také chodská domácnost a celý způsob života zachovaly si do značné míry starodávný svéráz na českém venkově již velmi vzácný."

Zdroj citace: Chodské vesnice; MICHL František, ROUBÍK František; 1939