“Jako všude jinde ve vlasti naši milé Čechii, tak také u nás se druhdy tak rozšířené včelařství po nějakou dobu zanedbávalo. Na to utvořila se ve městě našem v roce 1886 a téhož r. počala také svou činnost »Včelařská jednota pro Domažlice a okolí«, která vykazovala loni 43 členů. Včelařství to ovšem není poměrně valně rozšířeno, při posledním sčítání dne 31. prosince 1900 úlů všech bylo v soudním okrese domažlickém 784 a v novokdýňském 986, dohromady tedy 1770.
Povznesení a zlepšení poměrů našich včelařů jest cílem činnosti zdejší jednoty. Včely mají v hospodářství velikou důležitost. Včelaři - rolníci a jiní u nás pochopují také aspoň již částečně, že včelín jest nejdůležitější zušlechťující prostředek ducha lidského a výnosným pramenem příjmů zvláště pro rolníka, ač každý stav může z něho něco získati. Hlavní užitek tedy ze včelařství klidí rolníci vůbec.
Všichni místní a okolní praví včelaři děkují včelařské jednotě naší a hlavně jejím funkcionářům (činnovníkům) že opět včelařství v Domažlicích a okolí utěšeně vzkvétá. Čestné zmínky zasluhuje na př. mlynář Podhrázský, pan Jan Tauer u Kouta nedaleko Nové Kdýně, kterýž včelaření s nemalým prospěchem provádí a vůbec všeho pokroku v rolnictví si všímá.
Jak se tu jindy včelařilo, lze sobě pomysliti; vesměs v úlech primitivních - ve špalkách, jichž jest tu již pořídku, ustoupily úlům moderním dzierzonským a jiným. Než jednoho přehmatu se naši včelaři ještě často dopouštějí, kupujíce včely cizí, za něž vyhazují marně peníze do ciziny, jako do Vlach, Kráňska a j., udávajíce za vážnou příčinu málorojnost našich domácích včel.
Milí včelaři! jsem Vám tou upřímnou radou, byste se výhradně drželi jen chovu domácích včel, však ony se také rojí a o mnoho rojů není co státi, mějte na paměti staré pravdivé pořekadlo: »Všeho moc škodí!« Buďtež mé předchozí řádky pobídkou, aby opět vyvinula se na venkově našem větší a větší záliba ve včelaření, jež ušlechtilou zábavu poskytuje.
Ukončuji můj stručný článek, volám z hloubí srdce: »Štěstí a blaho včelařům na Domažlicku i v budoucím čase!” 

© Eva Bednářová
Zdroj: periodikum Milotický hospodář; r. 1903