Nejoblíbenějším lidovým hudebním nástrojem na Chodsku od pradávna bývaly dudy. Nehrály ovšem samy. Spojoval se tu dudák s "houdkem" (houslistou) a později s "pjiskači" (klarinetisty). Dudák zdobil melodii zpravidla přírazy nebo drobnými tónovými skupinkami, předrážkami a trylkem, zatímco houdek hrál na housle v terciích, sextách a v jiných někdy i nesouladných intervalech. Pjiskač pak na klarinet vytvářel kolem melodie neobyčejně bohaté a často velmi vtipné variace. Tato "selcská" dudácká muzika hrála bez not. Paměť a muzikantská bystrost chodských hudebníků byla pověstná, stejně jako jejich improvizační nadání. Dudácká muzika předkládala píseň a tance jako prvky, kterými se dostávala do varu. O muzice sedávali dudáci na kruchtičce v rohu sálu. Před nimi se postavili chlapci se sklenicí piva, děvčata se vzájemně chopila kolem boků nebo se spojila rukama v řetěz a všichni předzpívali sloku písničky. Přitom se jen na místě pohybovali a podupávali. Hned na to převzala muzika melodii a rytmus písničky a za chvíli byla celá hospoda v jednom kole. Dobře sehraní muzikanti si dokonale rozuměli a aniž o to nějak zvlášť usilovali, vytvářeli z okamžité nálady a podle vlastních nápadů rozkošné doprovody. Tak vedle původní verze vznikaly mezihry a dohrávky, v nichž se projevovalo pravé mistrovství každé chodské muziky. Dudáků bývalo na Chodsku mnoho, svého dudáka nebo houdka mívala snad každá vesnice. Byli to většinou veselí chlapíci, lidé je měli rádi a vážili si jich. Písnička provázela chodského člověka po celý život, byla mu nejlepším přítelem ve chvílích radostných i nejsmutnějších, do ní ukrýval radost i slzy.

Zdroj: Dudáci a dudácká muzika na Chodsku; SVAČINA Rudolf; 1990

"Hudebníci sednou si za stůl do kouta a začnou; klarinet píská hlavní melodii, housle a dudy jej doprovázejí. Ale nechať si nikdo nepomyslí, že muzika hraje, a párky dle ní v kole se točí; to jen výjimečně, hlavní věcí při chodské muzice je zpěv. Tři hoši neb tři dívky, jak kdy, postaví se před muzikanty, zazpívají jeden verš písničky nějaké, když ji dozpívají, bujně si zadupou, do rukou zatleskají, pak zpěvně, pronikavě, několikráte vykřiknou „juch, juch!“ a šátečkem bílým nad hlavami zamávají. Na to spustí muzika tutéž sloku, a tak vždy střídavě. Mezitím se několik párků točí po senci beze zpěvu, ale většina děvčat semkne se skříženýma rukama v pevné kolo, točí se divoce, teď vpravo, teď zase vlevo, písničku zpívá zároveň s hlavními zpěváky neb zpěvačkami a na konci sloky vždy rázně si zadupá a zajuchá! Představte si tu směs písní, pronikavé hudby, výkřiků, dupání a šoupání, představte si rozpálené tváře, pestré kroje — jest to svrchovaná, nevázaná radost života i v těch nízkých jizbách, kde pro prach a kouř skoro ničeho nevidíte a pro žhavý vzduch se téměř dusíte!”

Zdroj citace: S poutnickou holí a brašnou; NOVÁKOVÁ Teréza; 1930

© Eva Bednářová