Na Domažlicku je podle archivních materiálů nejstarším místem krajkářské výroby Hostouň, která dostala již v r. 1587 od císaře Rudolfa II. Povolení, že se ve městě mohou usazovat mimo jiných řemeslníků i výrobci krajek. Vedle Hostouně jsou z pozdější doby doloženy jako krajkářské obce Poběžovice Mutěnín, Horšův Týn, Chudenice, Strážov, Nýrsko a jiné. Neznáme druhy ani kvality krajek které se v 16. století v Hostouni a okolí vyráběly. Příčiny rozšiřování krajkářství v kraji pod Čerchovem v minulém století se shodují s informacemi z ostatních českých krajů – jsou vždy spojeny se zemědělsky nevděčnou půdou, špatnými možnostmi jiného výdělku a jakýms takýms ekonomickým efektem.
V Postřekově se prý začaly plést krajky až v 70. letech 19. století, kdy se sem přiženil z obce Pařezova Josef Hohl, který si znalost paličkování přinesl z domova. Josef Hohl naučil tomuto umění za hmotné úplaty – chléb, vejce, potah a jiné - postřekovské obyvatelky a sám se pak stal krajkářským faktorem a překupníkem.
Vedle starších druhů silných mnohopárových klasických paličkovaných krajek a vložek zvaných „proutkové“ uměly postřekovské ženy paličkovat i jemné krajky flanderského typu, tzv. vláčkové. Tyto tylové krajky byly specialitou jen několika krajkářek, např. Marie Tauberové, Markéty Krutinové nebo Doroty Jansové. V mnohopárových krajkách patří ke starším vzorům typ s „vlnovkou“, kosočtverci i jinými tvary pletenými plátýnkem, někdy doplněné zoubky „rozmarýnem“ na „hráškové“ nebo „strouhátkové“ půdici, jak tu nazývali kosočtverečnou síť.
Nepříliš složitým uzoučkým vzorům, které se dělaly v mnoha metrech, se říkávalo „za půl třetího grejcaru“. Tolik se totiž za jeden loket platilo. Tyto vzory paličkovávali často i malí chlapci, kteří prý svoji práci museli odevzdávat faktorovi navečer, aby nebylo vidět, jak je ušmudlaná a nepřesná, vhodná „tak kohoutovi na kalhoty“.
Hotovení vláčkových krajek a vložek se naučily postřekovské ženy v kurzech, které byly pořádány od r. 1912. Tento druh jsem byl zaváděn asi také proto, že ženy důvěrně znaly tento druh krajky především ze svého tradičního oděvu. Zdobívaly jimi zadní díl tvarově ojedinělých chodských čepců „koláčů“,  okraje starobylých „plínek“ na hlavu, lemy velkých šátků a límce ženských košil tzv. „vyjkladky“.  Kupovaly si je od obchodníků přinášejících krajky ze Strážova. Pořízení vláčkové krajky bylo záležitostí dosti nákladnou. A tak například ženy z chudé vesnice Díly, ač mnohé samy paličkovaly, nosívaly na svých krojích krajky strojové, protože byly levnější a déle vydržely. Cenné vláčkové krajky se na plenách často před praním odpáraly, aby se jejich struktura vodou nepoškodila.
Vlivem kurzů se v Postřekově rozšířilo i paličkování tzv. „kůsků“ -  ozdobných pokrývek samostatných motivů na polštáře a jiné dekorativní interiérové textilie. Vzory poplatné době i vkusu odběratelů si dodávali sami objednavatelé. Ženy pletly krajky jednak pro překupníky a faktory, jednak pro vlastní potřebu a na přímou zakázku pro nejbližší okolí.
Vedle vláčkových krajek se používalo na ženském kroji též krajek mnohopárových. Jednou z nejhezčích je úzká červenobílá krajka lemující rukávy ženských košilek. Široké mnohopárové krajky zdobily v Postřekově již koncem minulého století kanafasové povlaky polštářů a později se krajky se zoubky a vložky stejného vzoru používaly i k výzdobě látkových záclon.
Místní krajkářky se pamatují, že se tu pletly krajky jen z bavlněné příze, tradice však hovoří i o krajkách lněných.
K pletení metrových krajek se používalo nejvýše 40 párů paliček a válcovité podušky „palice“, jež stávala na jednoduchém nízkém podstavci „sáňkách“. Na „palici“ se připevňovaly vypíchané podvinky, podle nichž se pracovalo. Byly to silné papíry propíchané podle předkresleného vzoru, aby se nitě dobře přišpendlily. Bez podvinků se prý kdysi v okolí paličkovávaly pouze vláčkové krajky. Svobodná děvčata a chlapci se scházívali v zimních podvečerech na přástky i když se zde nepředlo, ale paličkovalo. Jako dárky z lásky již postřekovská děvčata nedostávala vyřezávané přeslice a ozdobné špendlíky k pentlím na přivázání přediva, ale přesleny k navíjení příze na paličky „kliprdle“. Byly buď jednodušší soustružené ze dřeva nebo parádní porcelánové, zdobené malovanými kytičkami se jménem a datem. Porcelánové přesleny se vyráběly na zakázku v nedaleké zdanovské manufaktuře.

Ručně paličkovaná krajka, která se ještě na počátku 20. století běžně používala na osobním a ložním prádle i na tradičním i městském oděvu, téměř úplně opustila tuto oblast. V období 20. až 40. let začala hrát dominantní úlohu v dekoraci interiéru ve formě menších i větších pokrývek a záclon. Od 50. let objevují výtvarníci s novým zaujetím tvárnost a kresebný půvab paličkami usměrňovaných nití a rozšířili předcházející funkce krajky na základě subjektivní výtvarné invence o významnou úlohu prostornou. K takovému zaměření krajky přispělo nemalou měrou tehdejší vývojové oddělení ÚLUV. V té době hledalo ÚLUV pro své vývojové oddělení domácké pracovnice z okolí Postřekova. Podařilo se krom jiných získat i dvě opravdu vynikající paličkářky Marii Tauberovou a Marii Buršíkovou. V 60. letech 20. století se spíše navrhovaly a paličkovaly závěsné obrazy a upomínkové předměty než tradiční metrové krajky. Obě postřekovské krajkářky se dokázaly tvůrčím způsobem podílet i na rozměrných paličkovaných kompozicích.

© Eva Bednářová
Zdroj: Umění a řemesla 3/1967; Postřekov a krajkářská tradice, STAŇKOVÁ Jitka