Také o chodském kroji máme starší zápisy a popisy. Božena Němcová zvěděla ještě od stařenek, jichž se důmyslně vyptávat uměla, ledaco o kroji ze století osmnáctého.
Z těch zpráv nás nejvíce zajímá, že tu nošena sukně z černě barveného, naškrobeného a sklem vyhlazeného plátna, žlutě lemovaná, slováckému šorci podobná a také šorc zvaná. Také primitivní šněrovačku, tak nehygienickou, jako byly pancíře vznešených dam z doby Ludvíka XV., popisuje. Byla to „dvě prkénka, černým aksamitem potažená, která přes kříž pod paží nahoru svazovaly". Děvčata nosila vínek černě vyšívaný, patrně podobný starému vínku z Plzeňska. I kožich tehda ještě ženy nosily, byl černý, dlouhý, napřed i vzadu rozstřižený. Nevěsty nosily k „oddadbě" černý pláštík, jemuž „odívka" říkaly; také chrástecká kniha se o podobných pláštích zmiňuje. Odjinud víme, že tu do nedávna nošen druh rubáče, jemuž „voblečka" říkaly.
Novější chodský kroj se od dob, kdy Němcová mezi „Buláky" žila, v ledačem změnil. Místo bílých plen a čepečků drobně vyšívaných, se širokou krajkou a čepců koláčů, nosí již mladé staré černé šátky, na babku s cípem na rameni položeným, starší ještě někdy bílou plenu. Za Němcové nosila děvčata šátky červené. Čepec koláč, tvarem zřejmě к renaissanci poukazující, podložený koudelovou vložkou, „kotě" zvanou, má výšivku prostého geometrického vzoru — v Čechách ojedinělého rázu — která tvoří na něm černý kříž. Černou výšivku na límečku košile označují Chodačky z vesnic kolem Újezda blízkých co smutek po Kozinovi. Chodské sukně podržely do dneška starý renaissanční ráz pravidelného zřásnění a lemu při kraji přišitého — takové sukně se ostatně dříve i na Strakonicku nosily. Jsou z polovlněného, hrubého sukna, barvy buď temně červené, buď jasné — „pájavky" buď temně modré — dle období církevního roku a dle příležitosti se nosí ty neb ony. Starší fěrtochy bývaly plátěné, vyšívané neb tylové, pak nastaly proužkované; nyní se nosí květované z levného polohedvábí; do smutku nosí se bílé. Pod fěrtochem je látka sukně nahražena kusem hrubého plátna — „dost dobry“ říká se této záplatě. Na rukávcích býval dříve „výkladek“, široký límec. Měkký živůtek, bez kostic, který se tu od několika desítiletí nosí, má krátký tvar empirový. Sukně sahají až k němu, máť tedy Chodačka tak „zkrácenou tailii“ jako kdysi ženy na Litomyšlsku. Živůtek je soukenný a bohatě zdoben stříbrnými portami, perlemi a dracounem, tak že se leskne jako pancíř. Vdané nosí pod ním polštářek „poruštičku“. Do živůtku zastrkují se cípy hedvábného šátku, který se nosí přes ramena. Asi od r. 1820 nosí se pro chladno špenzry, druhdy bílé, nyní z tmavomodrého sukna, o krátké taillii, vzadu se šůsky úzce skládanými a s dvěma svislými proužky z červeného sukna, pestře vyšívanými, tak jako i rukávy kabátce. Rázovitá je také obuv děvčat chodských, „bůtky" — střevíce, vybíjené žlutými kroužky, vykrajované a červeným suknem podkládané.
Látka, z které se vyrábí sukně chodské, bývala výrobkem domácích řemeslníků, také pestré tkalouny, jichž ke kroji užíváno, se v Domažlicích vyráběly na malých stávkách. Doma tkala se též bílá. „šerka“, podobná huni slovácké, z které druhdy všechny mužské kabáty byly hotoveny.
Popis, který Němcová o starém buláckém kroji mužském podala do „Květů“, srovnává se s tím, který v srbické pamětní knize je zaznamenán. Bílý šerkový kabát, po kolena dlouhý, byl význačným odznakem Choda, zajisté již nošeným v dobách, kdy Kozina vedl Chody v památném jejich odboji. Dle sdělení Němcové, které činí v dopise Čelakovskému z r. 1848, jaksi dodatkem ke svým „obrázkům" ve Včele a ve Květech, nosili Chodováci „na bílých šerkových kabátech před 150 lety zlaté šňůrky kolem dokola, jako lemování okolo ramenou a u krku. Teprv když je Laminger o jejich práva a svobody připravil a oni svého hejtmana a praporec ztratili, odpárali zlaté šňůrky a dali si černé co smutek." Později ustupoval bílý kabát temnomodrému, u chlapců kazajce. Kabát i kazajka jsou na tmavomodré půdě pestře vyšívány s částečným podložením červeným suknem. Tyto drobnokvěté vzorky šili vesničtí krejčíři volně od ruky s obdivuhodnou zručností a správným citem dekorativním. Dnes snad již jen dva tři stařečkové - krejčí umí vyšívat, nikdo již nejedná vyšívaných kabátů a kazajek. Za stara nosívali — dle Němcové — muži bílé, plátěné spodky, po stranách červeně lemované. Již v osmnáctém století je vytlačily žluté koženky. К těm obouvaly se dříve bělavé punčochy a střevíce s přeskou, po r. 1808 počali nositi boty. V letech čtyřicátých, dle popisu Němcové, nosili i široké klobouky se stuhou pod bradou i červené čepičky kožišinou lemované. Někde měli svobodní na klobouku mimo černou pentli i šňůrky z barevného „šmelce“. Klobouk byl levnější, stálť 5 zl., kdežto za pěknou vydrovku i 14 zl. zaplatili, vydržela jim arciť po celý život.
Že rázovitý kroj na Domažlicku dosud aspoň do jisté míry je zachován, že tu dosud aspoň к slavnostním příležitostem se zapestří zástupy v slušivém šatu chodském, je zásluhou působení inteligence, vlivem literatury, která vzbudila v lidu vědomí jeho zajímavé minulosti. Nebýti tragické historie Kozinovy a nebýti těch, kteří ji v paměti lidu znovu dovedli oživit, hlavně ovšem Psohlavců Jiráskových, bylo by jistě i po kroji Chodováků již veta. Udrží-li se zde, na nejzápadnějším pomezí našeho království, jako se udržel na východě Moravy a na Slovensku, udrží se tu a tam aspoň poslední svědkové samobytné tvořivosti českoslovanského lidu vesnického, který i to, co cizího přibral, si dovedl po svém přizpůsobit a zasadit to jako sourodý článek do celkového rámce vlastního svého kulturního života, který ze sebe tvořil v dobách, kdy sám na sebe byl poukázán, uprostřed odcizené mu inteligence a cizorodou kulturou jsa obklopen.

© Eva Bednářová
TYRŠOVÁ, Renata. Lidový kroj v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: F. Topič, 1916, s. 73.
Dostupné také zde