Kroj pracovní, používaný v běžném životě, se většinou značně lišil od kroje slavnostního. Především materiál musel vyhovovat požadavkům trvanlivosti, formy jednotlivých součástek pak pokud možno pohodlnému pohybu a v neposlední řadě i snadnosti čištění.
Pracující žena si všední kroj vytvářela pro sebe, vedena zdravým smyslem pro účelnost a přitom přirozeným přáním, aby i při namáhavé práci se jevila půvabná, zvláště pokud šlo o dívky.
Trvanlivý materiál - většinou domácky zpracovaný len a vlna - vyhovovaly požadavku bytelnosti i udržování v čistotě. Výzdoba, při svém estetickému činu nenápadná a vycházející převážně z účelovosti spojování, tvarování a zpevňování okrajů, nepůsobí rušivě ani na pracovním obleku. Jednotlivé součástky, které by byly vadily nápadností, přílišnou zdobností nebo nepohodlným nošením, byly pro všední den vynechány nebo nahrazeny jinými prostšími a účelnějšími.
V první polovině 20. století se na Chodsku vyvinul prostý a účelný pracovní kroj, který dobře vyhovoval při zemědělských a domácích pracích, pokud byly prováděny podle starého způsobu nebo jen s jednoduchými hospodářskými stroji. Je to sukně a jupička z lehké, drobně vzorkované látky, doplněné podobnou zástěrou a jednoduše uvázaným šátkem na hlavě. Pod jupičkou bílá košile s krátkými rukávy, která umožňuje odložení jupičky, ač venkovská žena se zřídkakdy ukazuje takto mimo dům. V zimě je oblečení totéž, lehké látky jsou však nahrazeny nejčastěji vzorkovanými barchety. Ozdoba je jednoduchá, ponejvíce z pestrých pracích prýmků. Na Chodsku je sukně našita k živůtku, hluboko vystřiženému, který se vpředu zapíná. Tíže sukní zde tedy spočívá na ramenou, což zvyšuje pohodlí při práci. U starších forem pracovního kroje se často setkáváme s dlouhými rukávy košil. Na Chodsku jsou rukávy široké v rameni, od lokte k zápěstí obepínají těsně paži. Říká se jim "pistulky" nebo také "pokosné". Rovněž v Postřekově, kde se nosí varianta chodského kroje, jsou rukávy košile dlouhé.
Lid si dobře uvědomoval, že při práci na poli je lépe se chránit lehkým šatem před přímým slunečním žárem a při vázání obilí před popícháním osinami klasů, v lese jehličím, trním a jiným zraněním. I z této podrobnosti je zřejmo, jak venkovská žena dbala účelnosti svého všedního a pracovního oblečení.
Muži nosívali převážně kalhoty koženky, buď obnošené sváteční jelenice nebo pro všední den pořízené skopovice, silnou plátěnou košili, vestu z hrubé, často nebarvené šerky a velmi často modrou plátěnou zástěru. Na Chodsku nosili muži zástěry s náprsníkem zvaným "desatero", za kterým ukrývali dýmku, chléb, nůž nebo jiné potřebné drobnosti. V chladných dnech zde nosívali muži i bílé šerkové kazajky.

© Eva Bednářová
Zdroj: Věci a lidé - časopis lidové a umělecké výroby; čl. Pracovní kroje na vesnici; ŠOTKOVÁ Blažena, 1954