Velikonocemi každoročně ožívá mystérium znovuzrozeného života. Jsou největšími svátky křesťanů, spjatými s památkou smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K Velikonocům se váží naděje věřících všech konfesí na duchovní obnovu života. Současně je to roční období, v němž se koncentroval duchovní základ lidové kultury. Jednota konce a počátku je společným myšlenkovým základem Velikonoc. Jestliže křesťanské Velikonoce mají každoročně svůj přesně určený čas v liturgickém roce, lidové Velikonoce tak stejně vymezit nelze. Některé lidové obyčeje konané o Velikonocích nejsou výhradně velikonoční, ale prolínají delším kalendářním období přechodu zimy a jara. Velikonoční myšlenka obnovy spojila pozemské a posvátné, křesťanské a mimokřesťanské projevy; mnohé ztratily věrský význam a žijí jako symboly velikonočního času nebo nás těší jako estetické prvky sváteční domácnosti. 
Základem křesťanských Velikonoc, které představují výchozí a nejstarší bod i obřadní cyklus křesťanství, je biblická zvěst o ukřižování, smrti a zmrtvýchvstání Spasitele Ježíše Krista.
Ze všech svátků mají Velikonoce nejdelší přípravné období. Církev dala velikonočním přípravám a oslavám v kostele řád a reformami napravovala odklánění obřadů od biblického času a smyslu Velikonoc. Jejich příprava začíná na Popeleční středu, to je 40 dní předem, které pro křesťana znamenají šest neděl koncentrace, pokání a půstu. O páté neděli postní - Smrtná neděle - se v katolickém obřadu připomínají motivy vzkříšení a života. Velikonoční svátky pak vrcholí ve Svatém týdnu, nazývané podle biblického příběhu umučení Ježíše také Pašijovým nebo Velkým týdnem. Začíná Květnou nedělí, graduje svatým třídenním, to je Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem a Bílou sobotou, které jsou dnes pojaty jako jeden celek tzv. triduum sacrum. Velikonoce i liturgický rok vrcholí vigilií Zmrtvýchvstání Páně na Bílou sobotu nebo jako noční slavnost na Hod boží velikonoční.
Jindřich Jindřich zaznamenal na Chodsku také lidové názvy všedních dní Svatého týdne - Modrý půndělí, Šedivý houterý, Sazometnou středu.
Jako příprava ke spoluúčasti člověka na velikonoční obnově je Svatý týden období výlučné. Jsou to dny očisty skutečné i symbolické a dny střídmosti. Dny půstu, klidu, ticha i mlčenlivosti, soustředění. Od "Gloria" na Zelený čtvrtek kostelní zvony nezvoní, svíce nesvítí, oltáře se nezdobí, varhany nehrají. Jen rámusivý dřevěný zvuk velikonočních hrkaček vybírá si místy dodnes ve svatém třídenní svoje nepsané právo. Ve Svatém týdnu vystupuje význam slova; modlitby pod širým nebem a v kostele, čtení nebo zpěvu pašijí, koledy.
Posvátný charakter těchto dní umocňují lidové tradice svěcení jara, dává ho projevení lásky, milosrdenství, spoluúčasti darem.
Tradiční české Velikonoce přispěly evropské kultuře pomlázkou jako obřadem koledování, uměním kraslic, a také rozmanitými obrazy pašijí. Za zvláštní pozornost stojí také snaha o sdělení biblických velikonočních událostí v české řeči: velikonoční skladby hudebníků a kantorů pro kostelní kůr a procesí jak ve městech, tak na malých vsích. Kdysi byla hudba vzácnější a Velikonoce tou jedinečnou příležitostí, kdy lidé oslavili velikonoční poselství hudbou a zpěvem. Velikonoce biblické a lidové se k sobě přiblížily smyslem méně v obyčejích a více v modlitbách a lidovém umění: ve výtvarném projevu a v duchovním zpěvu.

© Eva Bednářová
Zdroj: Velikonoce v české lidové kultuře; FROLCOVÁ Věra; 2001