Josef Wuchterle se narodil 25. května 1891 ve Vránově u Staňkova. Jeho otec Petr, rodák z nedaleké Hlohové se na zdejší hospodářství čp. 4 přiženil v roce 1883 a manželkou se mu stala Anna Herianová, proto se stavení tradičně říkalo U Herianů.

Jejich syn Josef zde prožil až do vychození Základní školy ve Staňkově své dětství. Od mládí slyšel kolem sebe často němčinu, neboť jeho babička pocházela z německého prostředí kolem Horšovského Týna. To mu pomohlo ve studentském období k rozvoji jeho lingvistického nadání, zvláště když  byl přijat jako student na obchodní akademii v Písku. Po jejím absolutoriu byl vyslán v roce 1914 jako zástupce 1. Českomoravské továrny v Praze do Ruska, kde v ukrajinském Kyjevě působil také jako účetní.

V roce 1914 se carské Rusko zapojilo do bojů 1. světové války. Toho využili někteří zde žijící krajané, kterým se nelíbilo postavení českého národa v habsburské monarchii. Vytvořily proto Českou družinu, která pod ruským velením měla bojovat proti nenáviděnému Rakousku – Uhersku. Nakonec se přihlásilo přes pět stovek českých dobrovolníků. I Josef Wuchtere se jako jeden z prvních přihlásil v srpnu 1914 v Kyjevě do tohoto bojového útvaru a 28. září tohoto roku vykonal slavnostní přísahu na první český prapor, který nesl praporečník Jaroslav Heyduk. Ač mohl díky svému vzdělání zažádat o důstojnickou hodnost nevyužil toho.

Začal jako vojín a po vykonání základního výcviku nastoupil v říjnu 1914 do jednotky jako řadový střelec. Rusové však českým vojákům, z nichž mnozí byli ještě občané Rakousko – Uherska příliš nevěřili. Proto musela většina z nich prokázat svou loajalitu tím, že přijali pravoslaví. To učinil i Wuchterle a poruštil si své rodné jméno na Boris.

V listopadu 1914 se jeho jednotka zúčastnila prvních bojových střetů s rakouskými oddíly v Haliči, kdy hrozilo velké nebezpečí, že v případě zajetí, budou jako Češi za zradu monarchie popraveni. Na přelomu let 1914 – 1915 se Wuchterle zúčastnil bojů v prostoru řeky Dunajec až ke Krakovu již jako rozvědčík. Na konci ledna 1915 se jeho rotě podařilo v přestrojení zajmout dva rakousko – uherské vojáky. Za tento úspěch byl vránovský rodák poprvé vyznamenán svatojiřským křížem a byl záhy povýšen na desátníka. V únoru 1915 nastal ústup ruských vojsk a příslušníci 2 roty, v níž Wuchterle sloužil se přesunuli do oblasti Medzilaborec, v dnešním východním Slovensku.

Na začátku dubna 1915 se u vesnice Stebnícka Huta u Bardějova vyznamenala skupina rozvědčíků 2 roty, když zajali šestičlennou nepřátelskou stráž rakouského 28 pěšího pluku. Při této akci se uplatnili Wuchterlovi diplomatické schopnosti, jimiž dokázal zapůsobit na většinou české osazenstvo pluku. Nakonec přiměl dezertovat celý rakouský řadový pluk. Za tento mimořádný úspěch byl dekorován Řádem svatého Stanislava a mašlí třetí třídy. Po vyčerpávajícím ústupu přes Karpaty se jeho 2 rota dostala v květnu 1915 do Přemyšle, v dnešním Polsku.

Za další skvěle vykonanou průzkumnickou práci byl Josef Wuchterle z rozhodnutí armádního sboru povýšen na podpraporčíka a vyznamenán medailí Za chrabrost. Mezitím pokračoval příliv nových dobrovolníků a vznikla Československá střelecká brigáda, která se proslavila v červenci 1917 hrdinným vítězstvím v bitvě u Zborova.

Desáté rotě této brigády velel již podporučík Josef Boris Wuchterle. Těsně před útokem na nepřátelské pozice rozdělil svou rotu na dvě úderné skupiny. Společným úsilím 7, 8, 9 a 10 roty pod Čečkovým, Švecovým, Gajdovým a Wuchterleho velením se podařilo prolomit druhou linii rakousko – uherských vojsk a vniknout do zákopových pozic 35. pěšího pluku z Plzně. Při jednom útoku na nepřátelské kulometné hnízdo byl však Wuchterle zasažen a velmi těžce zraněn. Kulka prolétla páteří, ale naštěstí nepoškodila míchu. Z frontové linie ho přesunuly v kritickém stavu do zborovského polního lazaretu, odkud byl převezen do štábu 1 pluku v Cecové, kde jej v polních podmínkách operoval uznávaný český chirurg MUDr. Haering. Později byl převezen do nemocnice v Kyjevě. V následné léčbě a rekonvalescenci se pokračovalo i později na Dálném východě, ale trvalé invaliditě se zabránit nepodařilo. 

 Za své zásluhy byl znovu vyznamenán Řádem svaté Anny a navíc povýšen na kapitána. Když se Wuchterle vrátil po dlouhém uzdravování v letech 1917 – 1918 již v hodnosti majora do řad československé armády na Rusi, vyvinula se již politická situace v neprospěch legionářů. Po bolševickém převratu a jejich smlouvou s ústředními mocnostmi v čele s Německem v březnu 1918 se Sověti zavázali, že na svém území nestrpí vojenské oddíly nepřátelské vůči mocnostem.

Čechoslovákům nezbylo nic jiného, než se přepravit do vlasti transsibiřskou železniční magistrálou do Vladivostoku, kde se měli nalodit. Tuto namáhavou cestu, plnou krvavých střetů a zmatků občanské války v Rusku vykonal Wuchterle od 19. září 1918 do května 1919. Po příjezdu do Vladivostoku převzal z pověření ministra války M. R. Štefánika v tomto městě velení nad spojeneckými vojsky. Zároveň s tímto pověřením mu byla od 1. září 1919 udělena hodnost podplukovníka.

Mohl tak uplatnit své bohaté organizační, jazykové i velitelské schopnosti. V letech 1919 – 1920 stanul v čele československé vojenské mise s pověřením organizačních záležitostí souvisejících s evakuací čsl. Legionářů zpět do vlasti. Britský a Indický panovník Jiří V. ocenil v květnu 1919 Wuchtelovu obětavou a náročnou práci udělením vysokého uznání pro důstojníky Řádem Za vynikající službu. Za vynikající zásluhy na Dálném východě, za boj proti bolševikům a za velení nad spojeneckými armádami byl z rozhodnutí čínského prezidenta v listopadu 1920 vyznamenán čínskými a japonskými dekoracemi – Řádem Wen – ho čtvrtého stupně a Řádem Posvátného pokladu třetí třídy. Slavnostní akt předání vysokého čínského vyznamenání se uskutečnil na válečné lodi, za přítomnosti kontradmirála K. C. Lina, který mu řád osobně udělil. Když došlo ke všem mezinárodním úmluvám, zajišťujícím čsl. vojskům návrat do republiky, měl Wuchterle velký podíl i na jejich nalodění z Vladivostoku přes Kanadu do Evropy, kde většinou z Terstu pokračovali vlakovými soupravami cestou k domovu, kam dorazili po mnoha letech v roce 1920. Josef Boris Wuchterle se nalodil 24. května 1920 a na trasportní lodi zažil překvapení, když mu byla japonským císařem udělena zlatá šavle, kterou mu předal náčelník štábu japonských vojsk na Sibiři generál Inagaki. Po vyplutí bylo další zastávkou lodě 25 transportu čsl. vojsk Japonsko, kde Wuchterle vystoupil a pobyl zde až do 23. srpna 1920 na zdravotní dovolené.

V tento den nastoupil na námořní loď Baltic a severní cestou přes Kanadu se dopravil za tři měsíce do své vlasti, kde proběhlo slavnostní uvítání a několik vojenských přehlídek. Poté mohl podplukovník odejít na krátkou dovolenou, kterou strávil s rodiči ve Vránově u Staňkova. Své příjmení si zde počeštil na Vuchterle a koncem srpna 1920 byl z podnětu ministra národní obrany jmenován zástupcem náčelníka Likvidačního úřadu zahraničních vojsk v Praze Dejvicích. V tomto úřadu setrval téměř rok, ale jeho osud byl s legiemi natolik spjat, že se zanedlouho stal přednostou Kanceláře čsl. legií při ministerstvu obrany.

V letech 1920 – 1921 byl několikrát vyznamenán československými řády a medailemi a mnoho ocenění dostal i od zahraničních spojenců. Ministerstvo národní obrany vážně přemýšlelo na jeho vyslání na zahraniční studia při Vysoké škole válečné v Paříži, po jejímž ukončení mohl být jmenován do generálské hodnosti. Také mu bylo nabízeno vzhledem k jeho lidským a profesním schopnostem místo v československých diplomatických službách, ale stále se zhoršující zdravotní stav neumožnil realizovat ani jednu z uvedených možností. 

Byl ještě povýšen na plukovníka, ale 21. prosince 1923 podlehl tento hrdina od Zborova následkům svých válečných zranění. Bylo mu pouhých 32 let. Státního pohřbu se účastnili vysocí představitelé vojenského, politického a veřejného života. Posledního rozloučení se ujali starodružiníci, kteří drželi u rakve čestnou stráž v čele s legendárním velitelem od Zborova generálem Čečkem, který pronesl projev jménem T. G. Masaryka. Byl pochován žehem na hřbitově v Praze – Olšanech. Dne 28. září 1925 byla odhalena ve Vránově, na jeho rodném domě nákladem Památníku odboje a Kruhu starodružiníků bronzová pamětní deska, zhotovená starodružiníkem Josefem Jílkem a architektem A. J. Rösslerem. Odpoledne po druhé hodině přišel slavnostní průvod ze Staňkova, v čele s vojenskou hudbou a rotou vojska. Dostavily se i staňkovské spolky, legionáři a na koních přijelo selské banderium. Místní náves ani nestačila pojmout davy lidí, kteří se přišli poklonit památce zdejšího rodáka. Slavnost zahájil vránovský učitel, legionář Alex Kučera, po něm vystoupil plk. Vavroch, jenž stručně nastínil život tohoto hrdiny. Přednosta kanceláře čsl. legií Danielovský seznámil přítomné s velkou prací, kterou Wuchterle vykonal po svém návratu do vlasti. Přítomen byl i starodružiník generál Čeček, přítel plk. Wuchterle. Slavnostní akt byl ukončen státní hymnou, zahranou posádkovou hudbou. Za druhé světové války byla pamětní deska nařízením německých úřadů sejmuta a do současných dnů je nezvěstná.

Dnes již na zdejšího významného rodáka upomíná jen pomník Obětem 1. světové války, kde mezi ostatními padlými je i jméno Boris J. Vuchterle. Kamenný jehlan pomníku je umístěn 200metrů za obcí, za řekou Radbuzou. Svého času pracovníci bývalého muzea  ve Staňkově projednávali Wuchterlovu pozůstalost s jeho sestrou. Památky spojené s jeho osobou byly muzeu nabídnuty, avšak to je z nedostatku financí muselo odmítnout. Ve zdejších sbírkách tak zůstala jen uniforma, kterou Wuchterle nosil při svém nástupu do zahraničního vojska. Plukovníkův osobní archiv byl předán do oblastního archivu v Plzni. Od roku 1990 je po něm pojmenována jedna z městských ulic v Praze 6  – Dejvicích.

© Alexej Petrašovský

Zdroj:

• Archiv Radek Toman
• Legie100.com
• Ruslocz.blogspot.com