Odbojář Jan Smudek se narodil v rodině se silným vlasteneckým cítěním 8. září 1915 v Bělé nad Radbuzou čp.1, poblíž historického mostu přes řeku Radbuzu. Byl jediným synem Kateřiny Smudkové, rozené Váchalové z Chrastavic a Jana Smudka z Českých Budějovic, po kterém právě narozený potomek dostal jméno. Otec v Bělé pracoval jako železničář, v roce 1919 se však rodina stěhovala s převážně německé obce do větších Domažlic, kde hlava rodiny dostala místo při železnici jako topič. V Domažlicích si postavili ze státní subvence v Mánesově ulici rodinný domek, který dostal číslo popisné 138. Jan v tomto městě vychodil obecnou školu a vzhledem ke studijním předpokladům nastoupil na místní gymnázium. Avšak jeho známky se na gymnáziu velmi zhoršily a v sekundě propadl z několika předmětů. V roce 1928 z gymnázia přestoupil do druhého ročníku měšťanky, kde sice po svém nástupu dostal trojku s chování, ale kterou v roce 1931 přece jen úspěšně dokončil. V červnu téhož roku byl přijat do učebního poměru v místní strojírenské firmě Antonín Holý, zabývající se výrobou hospodářských strojů. Během učednických let u něj přetrvávaly potíže s kázní a s neuznáváním autorit, což souviselo s tím, že dospíval bez otce, který v listopadu 1929 zemřel. Doma byl předtím k rodičům velmi uctivý a zvláště matku velmi miloval. Poručníka po otcově smrti mu dělal domažlický učitel Roubal, později se jím stal otcův bratr z Českých Budějovic. Také v učení u firmy Holý nastaly problémy s chováním a pro neshody s mistrem odtud v březnu 1932 odešel. Ve výuce ve stejném oboru pokračoval u elektrotechnika Václava Ševčíka v Domažlicích, kde se také v dubnu 1934 vyučil elektroinstalatérem. V této době začal navštěvovat živnostenskou pokračovací školu, kde patřil k premiantům. Po vyučení pracoval jistou dobu u firmy Holý a poté byl zaměstnán v městské elektrárně v Domažlicích. V tomto městě se stal také členem skautské organizace, kde byl vůdčí osobností a posléze pracoval jako rádce a odborný instruktor ve třetím skautském oddíle. U skautů byl velmi ceněn pro svou tělesnou zdatnost, manuální zručnost a odvahu. Smudek patřil k mladé generaci odchovaném v prvorepublikovém vlasteneckém duchu a angažoval se i v Sokole a v mládežnickém oddíle národně socialistické organizace v Domažlicích, kam vstoupil pod vlivem své maty a setrval v ní až do jejího rozpuštění. Janovým velkým koníčkem vedle toho bylo také radioamatérství a ve své knihovně měl o něm mnoho odborných knížek. V domácnosti u Smudků měli radiopřijímač sestavený Janem a matka Kateřina hubovala, že stále na radiu něco vylepšuje. Od roku 1935 začal pracovat již mimo Domažlice a rok byl zaměstnán v Zieglerově dole u Nýřan, kde se v té době nacházela muniční továrna, pobočka Škodových závodů v Plzni.

Zařadili jej do oddělení výroby zapalovačů do třaskavin a Jan se zde seznámil s výbušninami. V roce 1936 odtud na naléhání matky odešel na studia a v následujících dvou letech absolvoval dvouletou mistrovskou průmyslovou školu v Plzni. Několik týdnů před ukončením studia byla však vyhlášena mobilizace a Jan, i když měl studijní odklad dobrovolně nastoupil 23. května na vojenskou službu u náhradní roty 1. pěšího pluku “ Mistra Jana Husi“. Po odvolání mobilizace se rozlobený Smudek vrátil 27. května do školních lavic, kde na protest chodil ve vojenské uniformě. Po úspěšném ukončení školy nastoupil v roce 1938 do třetího ročníku vyšší mistrovské průmyslovky v Kladně, kde měl v roce 1940 maturovat. Na své domažlické junáky však nezapomněl a o víkendech se aktivně zúčastňoval jejich činnosti. Po německé okupaci českých zemí jeho členové večer 15. března 1939 v Domažlicích slavnostně přísahali v bytě jednoho z nich, že budou bojovat proti nacismu do té doby, než bude poražen, nebo padnou. Zdvihli pravici k přísaze a levou ruku vložili na zásobník nábojů, jako doklad ozbrojeného boje. V květnu téhož roku se napojili na odbojovou organizaci místních evangelíků Bratrské dílo a zanedlouho poté na odbočku Obrany národa i na odbojovou skupinu YMCA v Praze. Jan Smudek představoval spojku mezi domažlickým odbojem a odbojovým centrem v hlavním městě. Domažličtí junáci se v této době podíleli na opatřování zbraní, střeliva a munice a na jejich úkrytu. I Jan Smudek se zapojil do tohoto úkolu a na taneční zábavě v Praze – Smíchově v hostinci „U čísla 1“ se mu podařil husarský kousek, když ukradl německému poddůstojníkovi armádní pistoli Luger P. 08, z opasku položeného na židli. Všechno přitom pozorovali hrající hudebníci, nikdo však nic neprozradil. Dne 7. června 1939 se chtěl Smudek o podobný čin pokusit znovu v Kladně, které důvěrně znal ze svého studia na zdejší průmyslovce. S kamarádem Františkem Petrem z Kladna se ozbrojili, Smudek ukradenou německou armádní pistolí ráže 9 mm, Petr bubínkovým revorverem s ráží 6,35 mm. Po návštěvě místního kina „Korzo“ se tedy kolem půl jedenácté večer vydali do restaurace „U Šamsů“ ve Váňově ulici. Byl to podnik se špatnou pověstí, kde se scházeli lehké ženy s německými okupanty. Kamarádi si objednali pivo a pozorovali, jak se u protějšího stolu baví německý policista s mladou dívkou. Jednalo se o vrchního strážmistra německé pořádkové policie Wilhelma Kniesta, který již byl značně opilý. Smudek chtěl údajně odcizit policistovu služební zbraň podobným způsobem, jakým to učinil před nedávnem v Praze, ale nenaskytla se mu vhodná příležitost. Kolem jedné hodiny ranní vyšel Kniest z lokálu a na rohu Váňovi a Hruškovi ulice jej oba hoši předběhli a Smudek vyzval strážníka, aby zvedl ruce. Opilý strážmistr ale výzvu neuposlechl a sáhl po své pistoli. František Petr ze strachu vystřelil ze svého revorveru, kulka však strážníka minula a škrábla ho jen na ruce. Také druhá Janova střela minula cíl, ten proto ke Kniestovi přiskočil a udeřil dobře mířenou ranou pěstí do obličeje. Němec upadl a zůstal bez hnutí ležet na zemi, kde se mu František pokoušel vytáhnoutslužební zbraň z pouzdra. Smudek zatím mířil na policistovu hlavu, kdyby se probral z bezvědomí. Náhle Janův rozechvělý prst se nechtěně dotkl spouště a ozvala se rána, která německého strážmistra zasáhla do levého horního rtu, takže byl na místě mrtev.

V ulici se začala otvírat okna prvních zvědavců a oba přátelé už neměli čas ani nervy zmocnit se pistole zabitého Němce. Rychle odtud utekli do Smudkova pronájmu u rodiny Čermákových v kladenské Hrabětově ulici. Mezitím na místo činu dorazil velitel Kniestovy policejní jednotky, který telefonicky vyrozuměl pražskou služebnu gestapa a žádal o zaslání speciální vyšetřovací komise. Ta se během několika hodin také do Kladna dostavila a záhy na místě konstatovala skutečnost, že vražda má zřejmě politický podtext. Dne 8. června 1939 se do města dostavil také státní tajemník říšského protektora a velitel německé policie Karl Hermann Frank a dal ve městě a okolí vyhlásit stanné právo. Okamžitě bylo zakázáno shromažďování osob na veřejných prostranstvích a veškeré veřejné budovy byly uzavřeny. Zakazovalo se také od 20 do 5 hodin zdržovat se na ulicích a  zatčení se nevyhnulo 105 občanů, mezi nimiž bylo i celé městské zastupitelstvo a starosta František Pavel, který se již z vězení nevrátil. Ve stejný den vypsal vrchní státní soud odměnu 100000 korun k dopadení pachatelů. Vyhláška již výslovně uváděla, že z činu jsou podezřelí dva muži, kteří seděli nedaleko zavražděného krátce před činem v restauraci. O dva dny později vypsalo další padesátitisícovou odměnu protektorátní ministerstvo vnitra. Smudek s Petrem se ráno po činu vypravili na místní nádraží, odkud odjížděl vlak do Prahy. Nikdo je naštěstí cestou nekontroloval, přestože Smudek měl v aktovce obě pistole i Kniestovu čepici. Po příjezdu do Prahy se oba přátelé rozdělili a Jan navštívil domažlického rodáka Jaromíra Hánu, u kterého obě střelné zbraně schoval. Hánovi se také přiznal k zabití německého policisty. Kniestovu čepici pak v zatěžkaném balíčku hodil do Vltavy. Ještě téhož dne večer se Smudek do represemi stíhaného Kladna vrátil a dokončil stávající ročník vyšší mistrovské školy. Noviny a plakáty v celém státě varovaly občany protektorátu: “ Ten kdo zná pachatele a neudá je, bude zastřelen.“ Naštěstí pro Smudka to nikdo neudělal a tak se domažlickým odbojářům zatím stále dařilo tajně hromadit zbraně.

Nastala doba prázdnin a Jan odjel na rodné Chodsko, kde pokračoval v odbojové činnosti. V té době byl poprvé vyslýchán kvůli kauze s mrtvou slepicí, která zesměšnila zdejší německou policii, jež měla služebnu na domažlickém nádraží. Na kliku od dveří služebny někdo pověsil za provaz mrtvou bílou slepici, jako by se sama oběsila. Na krku pak měla přivázanou cedulku s nápisem: „Než bych Vůdci vejce dala, radši jsem si život vzala.“ Rozzuření Němci na několik hodin zadrželi a vyslýchali cestující z pražského rychlíku i všechny zaměstnance nádraží. Jan byl podezřelý, protože v inkriminovanou dobu kdy měla být legrácka provedena se ve vlakové stanici rovněž nacházel. Nic mu však nakonec nebylo dokázáno. Během letního tábora v Brdech se s dalšími domažlickými skauty zdokonaloval v branném výcviku, neboť předpokládali, že brzy nastane válka a české obyvatelstvo povstane. V srpnu tohoto roku navštívil Smudek památnou mši u sv. Vavřince nad Domažlicemi, které se zúčastnilo 110000 lidí a která vyzněla jako manifestace proti nacistické okupaci českých zemí. Junáci také nepozorovaně odcizili z bývalých dělostřeleckých kasáren v Domažlicích bedny z municí a zbraněmi. Když se Jan vrátil v září 1939 opět do školních lavic v Kladně, začali domažličtí odbojáři již svou činnost stupňovat. Vypukla druhá světová válka a ve městě a v jeho okolí byl jejich hlavní úkol budovat tajné úkryty pro získané zbraně v městské elektrárně, vodárenských šachtách, nebo v čistírně odpadních vod. Také byly naplánovány sabotážní akce. Nadporučík Otto Bartošek, představitel Obrany národa měl junákům zprostředkovat pro ten účel větší množství zbraní a trhavin. Skauti s jinou  domažlickou odbojovou skupinou totiž připravovali zničení muničního vlaku při průjezdu železničním tunelem nedaleko bavorského městečka Furth im Wald. Vlaková souprava, vyjíždějící z muniční továrny v Nýřanech, kde byl Smudek dříve zaměstnán, měla být v tunelu zlikvidována šedesátikilovou výbušninou. Na konci roku 1939 skauti slíbenou třaskavinu dostali. Byl jí plný kufr o váze osmdesáti kilogramů, který Smudek z dalším skautem odvezli na saních k vodárenské šachtě pod Vavřincem. Zde byl kufr ukryt na podpůrných trámech. Akci se však nakonec nepodařilo uskutečnit, protože v rámci odhalení ilegální činnosti Otty Bartoška došlo k vlně zatýkání a v březnu 1940 se gestapo přesunulo do Domažlic. Klatovským gestapem bylo zatčeno několik představitelů místního odboje, takže zbylí členové narychlo odklízeli kompromitující materiál.Ten se také nacházel v domě Smudků v Máchově ulici. To se již gestapo dozvědělo o Janově podílu na práci domažlické odbojové skupiny, a protože studoval v Kladně, požádalo zdejší kolegy o jeho zadržení. Ten se však toho času nacházel v Brně, kam byl jako spojka odbojáři vyslán a určitou dobu se  zdržoval také v Praze. Do Domažlic přicestoval vlakem až 20. března 1940 o jedné hodině ranní a během cesty se ještě stačil zmocnit plánu o hlídkových letech na trati Mnichov – Pomoří a stanovištích leteckých baterií. Ten ve vlaku odcizil spícímu důstojníku německého letectva. Během dopoledne se sešel s vůdcem skautů Karlem Mathesem, kde se dozvěděl podrobnosti o zatýkání. Oba se tehdy rozhodli uprchnout do zahraničí. Poté Smudek odešel domů, kde nejprve zdělil matce že je rozhodnut utéci z protektorátu a po obědě začal na zahradě před domem stavět s dalšími skauty dvě kanoe. Ještě týž den odpoledne přišli Smudka zatknout do jejich domu tři příslušníci klatovského gestapa, jejichž velitel byl Jacob Neubauer. Zajímal je hlavně kufr, s kterým Jan přijel do Domažlic, protože dle výpovědí  zatčených se v jistém kufru měly nacházet výbušniny a letáky. Jan zdělil gestapákům, že se onen kufr nachází na půdě a že jim jej ukáže. Nahoru ho následoval ale jen velitel Jakob Neubauer, druzí členové gestapa zůstali o patro níže. Na půdě se Smudkovi podařilo v nestřežený okamžik z úkrytu vytáhnout jednu ze svých zbraní a na překvapeného Neubauera vystřelit. Kulka gestapáka nezabila, ale zasáhla jej na hlavě, takže se  zraněný skácel k zemi a začal křičet bolestí. Smudek seběhl s několika schodů do mezipatra, kde otevřel malé okénko do zahrady a skočil dolů. V nastalém zmatku stačil ještě dvakrát vystřelit na zbývající gestapáky a uprchl přes sousední zahrady do Erbenovy ulice a odtud  přes park dnešní obchodní školy. Další směr svého útěku zvolil kolem rybníku Tři vrby ke kapličce na vrchu Baldov a dále lesem k vesnici Chrastavice, kde měl své příbuzné. Všichni, kdo se v domě právě nacházeli byli okamžitě zatčeni a brutálně zbiti. Janova matka nebyla v době synova zatýkání doma, ale když za dvě hodiny přišla, čekalo na ní již v domě gestapo. Odtud ji pak odvezli k výslechu na vládní policii v Domažlicích a druhý den na gestapo do Klatov. Ještě týž den v noci bylo v Domažlicích zatčeno na padesát mužů..

Další zatýkání pokračovalo v následujících dnech, až do 24. března 1940, kdy bylo zatčeno dalších zhruba sto osob. Zadržení byli odváženi na radnici, kde byli hlídáni příslušníky gestapa a čekali, než budou s pomocí kolaborantů přivezeni všichni zatčení. Pak byli odváženi do věznice v Regensburgu a po devíti týdnech samovazby do koncentračního tábora Flossenburg. K pronásledování Jana Smudka bylo okamžitě povoláno četnictvo. Na jeho hledání byl nasazen i štábní strážmistr Lígr s německým ovčákem. Ten okamžitě zavětřil stopu prchajícího a šel po ní. Strážmistr Lígr však záměrně udělil psovi pokyn, aby po stopě dále nepokračoval a dopřál tak Janovi čas k útěku. Ten se nejprve uchýlil k Cenefelsům k sestře své matky do Chrastavic čp. 47. Zde si opatřil nové oblečení a poslal prostřednictvím svého bratrance Jiřího zprávu Karlu Mathesovi, s kterým si před zatýkáním domluvil útěk, že na něj bude čekat v osadě Pila. Sotva se Jan od stavení vzdálil schován v nedalekém úkrytu, vtrhlo sem gestapo a četníci a prohledávali bez výsledku celé hospodářství. Smudek nechtěl porušit domluvu s Mathesem o společném útěku, proto čekal v blízkosti usedlosti Cenefelsů až do večera, aby se přesvědčil že bratranec vzkaz skutečně vyřídil. Poté se pustil přes pole kolem Staňkovic mlýna s úmyslem obejít  Domažlice východní stranou. Vyšel v blízkosti silnice na Klatovy, obešel nádraží kolem dnešní průmyslové části a zastavil se v domku železničáře Antonína Víta. Jan se zde dozvěděl, že město je obsazeno gestapem a četníky a všechny cesty kolem i v širším okolí jsou střeženy. Zamířil k Pasečnici, s cílem dostat se až k osadě Pila u Trhanova, ke svému příbuznému Ondřeji Váchalovi. Avšak i zde byli silnice a železniční trať na Babylon střeženy četnictvem. Nakonec se Smudkovi podařilo dostat přes okruh hlídek které střežily bezprostřední okolí Domažlic a v Pile se setkal se svým příbuzným. Tady se na chvíli zastavil, aby probral svou situaci a dostal také suché ponožky. Po dlouhém přemýšlení našel ve vesničce útočiště v domku rodiny Bergmanů kde si odpočinul a zároveň se dozvěděl podrobnosti o pátrací akci, jejímž úkolem bylo jeho dopadení. Věděl, že jeho fotografie s přesným popisem jsou snad všude, proto si vyměnil oblečení a změnil svou vizáž. Jan se také dozvěděl, že Karel Mathes se k němu v domluveném útěku nepřipojí. Zůstávat zde již nemělo smysl, učinil tedy rozhodnutí, že se pokusí dostat přes Plzeň do Prahy, kde měl své známé z odboje. Obával se, že cesta do Plzně přes protektorát bude silně střežena, takže si raději zvolil průchod říšským územím kolem Horšovského Týna a Stříbra až do Plzně.

Jan od Bergmanů vyrazil 23. března 1940 kolem Trhanova směrem k Horšovskému Týnu. Šel pěšky pouze polními cestami a působil dojmem zemědělce, který jde na kontrolu jarních polí. Cesta ubíhala bez problému, až do večera, kdy došel do blízkosti vesnice Březí. Na okraji obce u níž probíhala hranice mezi protektorátem a říší, zastavila Smudka dvoučlenná hlídka německé finanční stráže. Vzhledem ke zvýšené pohotovosti se rozhodli tohoto ustrašeného zemědělce prověřit na místní služebně, aniž by zkontrolovali má li u sebe nějakou zbraň. Toho Jan využil, vytáhl odjištěnou zbraň z kapsy svého svrchníku a střelil strážníka po pravici přímo do spánku. Druhý Němec zdvihl pušku, ale Smudkova pistole byla rychlejší. I tato střela byla smrtelná. Do každého finančníka ještě několikrát vystřelil. Oba finančníci zůstali ležet na  místě kam dopadli po střelbě. Jan věděl, že jen v pohraničních horách a lesích může najít záchranu. Proto se vydal na několika hodinový útěk k čerchovským hvozdům, pronásledován četnickými hlídkami, včetně služebních psů.

Musel často měnit směr, přes Klenčí kličkoval na Trhanov. Některým nočním hlídkám se dokázal vyhnout, ale v jednom případě musel znovu použít zbraň. Poblíž Čerchova byl spatřen další dvoučlennou hlídkou českých četníků. Ti ho vyzvali aby zůstal stát. Když k němu přicházeli, jednoho z nich musel postřelit, aby zabránil svému zatčení. Smudek pokračoval v útěku až do městečka Klenčí, kde se v místním hostinci U Psůtků najedl, aniž byl prozrazen. V osm hodin ráno vyšel Jan z hospody a přes náměstí viděl, že se zrovna otvírá nedaleká cukrárna. Neodolal a zakoupil si ještě několik zdejších sladkých výrobků. Poté se opět vydal k nejvyššímu vrcholu Českého lesa – Čerchovu a vyhledal v lese schovanou roubenou chatku, aby si odpočinul. Velkou výhodou Jana Smudka bylo, že jako skaut znal perfektně místní terén a různá zákoutí, kde se mohl v případě nebezpečí schovat. Přesto se jeho útěk mohl zdařit jen díky obrovské dávce štěstí a pomoci zdejšího obyvatelstva. Jan se v lesní chatce probudil až druhý den ráno 24. března 1940. Pokračoval ve svém útěku kolem rybníku Babylon, kde se málem srazil s německým strážným a jeho psem. Zmizel rychle mezi stromy, překročil protektorátní hranici a vstoupil do polesí Zelenov nad Domažlicemi. Tady na rozcestí u božích muk potkal skautskou družinu Kamzíků, která zde byla právě na výpravě. Bylo to v pravou chvíli, protože Jan už byl hladový a vyčerpaný. Domluvili se tedy, že se za dvě hodiny setkají za městem na Kočárku u mostu přes železniční trať. V Domažlicích si skauti půjčili jízdní kolo a obstarali potraviny, kterých byla plná aktovka.Když se Smudek najedl měl s junáky delší debatu o poměrech ve městě. Poté se na vypůjčeném kole v tandemu s mladým skautem Fišerem, přesunul lesem o několik set metrů dále, aby zmátl stopu četnických psů. Dále již pokračoval pěšky, takže předal bicykl Fišerovi a vydal se k silnici vedoucí do Zahořan. Na začátku této silnice se střetl s dvojicí, které se již nemohl vyhnout. Děvče Smudka poznalo a varovalo před četníky, hlídkující nedaleko odtud. Domluvili se, že večer doma Janovi předá nové oblečení, aby nebyl tak nápadný. Děvče bydlelo ve strážním domku železničáře Kohna nedaleko Spáňova. Ve smluvenou dobu se Jan přiblížil k jejich stavení a čekal. Zanedlouho vyšel bratr děvčete a předal mu ve tmě balík oblečení a jídla. Jan své staré ošacení zakopal a vydal se na další cestu. Ta vedla do Černíkova u Kdyně na rozhraní domažlického a klatovského okresu, avšak poznal že krajina je hlídána více než očekával. Musel kličkovat mezi hlídkami, čímž se jeho putování velmi prodloužilo. V Černíkově, kam dorazil o půlnoci mu pomohl jeho přítel Karel Kuba, který uprchlíkovi zařídil úkryt u bývalého legionáře Josefa Sedláčka. Ten Smudkovi opatřil náboje do jeho pistole, brýle a barvivo na vlasy, aby mohl při útěku měnit svou vizáž. V té době již nacisté expertizou zjistili, že oba němečtí strážníci zastřelení u Březí byli zabiti ze Smudkovy pistole. Německý bezpečnostní aparát byl vyšinut z rovnováhy. K událostem na Domažlicku byla nucena se vyjádřit také protektorátní vláda, která události odsoudila a apelovala na Smudkovo dopadení.

Na domažlický a klatovský okres byli povolány motorizované oddíly schutzpolizei a osm set českých četníků. Snad v každé zdejší obci byli mezi obyvatelstvem konány prohlídky. Vyšlo nařízení, aby pohotovosti dnem i nocí prohlížely stohy, skalní sluje, hlídačské boudy, skautské tábory, osamělé zahradní besídky, chaty, jakož i cikánské tábory. Majitelé domů a usedlostí se měli ráno přesvědčit, zda se jim hledaný nevloudil do nějaké místnosti. Jan zatím vyrazil z Černíkova 27. března 1940 na ranní vlak do Švihova u Klatov, kde se mu podařilo splynout s davem dělníků. Odtud pak odjel na hlavní nádraží v Plzni, kde přestoupil na rychlík do Prahy. V něm se usadil do kupé se třemi německými důstojníky, což ho mělo ochránit před případnou kontrolou probíhající ve vlacích. S důstojníky pak společně vystoupil na smíchovském nádraží v Praze. V hlavním městě protektorátu se spojil s vedoucím představitelem českého odboje Dr. Valentou, který se mu snažil zajistit bezpečné ubytování. Zde se zprávy rozcházejí, jedna uvádí že první noc uprchlík strávil pravděpodobně ve Valentově bytě, druhá tvrdí, že si zvolil za přístřeší několik pražských lokálů. Další den byl přemístěn do noclehárny Křesťanského spolku mladíků a nakonec se pro něj podařilo najít vhodný úkryt ve Vodičkově ulici, kam se 29. března přemístil. Během Smudkova útěku začalo gestapo vyslýchat jeho nejbližší přátele a spolužáky z Kladna. Přitom zjistili, že spolupachatelem vraždy německého strážníka v tomto městě je právě on. Proto se okupační orgány rozhodly přitvrdit ve svých snahách o Smudkovo dopadení. Byla vydána vyhláška Zemského úřadu v Praze ze dne 27. března 1940, která uváděla popis stíhaného Smudka, trest za napomáhání mu v útěku a výše odměny za informaci, vedoucí k jeho dopadení. Vyhláška byla vylepována formou plakátů ve všech větších městech protektorátu. Kromě toho se objevovaly i v denním tisku výzvy k jeho dopadení. Přes všechnu snahu okupačních orgánů se Smudkovo zatčení nedařilo. Je s podivem, že i přes vysokou finanční odměnu nikdo slavného uprchlíka neudal. Poté co se okupačním orgánům stále nedařilo Smudka dopadnout, vznikla kolem jeho osoby lidová legenda. Právě v této době vznikla jeho přezdívka „Nepolapitelný Jan“. Na policii docházely od českých obyvatel anonymní dopisy, které Smudka neskrývaně podporovaly. V jednom z nich byla například báseň: „Proto radíme, prchejte pane Smudku, abyste zbavil český národ smutku“. Hlavním představitelům odboje však bylo jasné, že Smudek je nejhledanější osobou v protektorátu a jeho delší ukrývání je prakticky nemožné. Obstarali mu tedy nové doklady a musel změnit vzhled. Nyní se měl vydávat za elegantního úředníka, pracujícího pro německou firmu.  Dne 30. března 1940 tedy Jan vyrazil ze svého úkrytu ve Vodičkově ulici na Wilsonovo nádraží v Praze, kde na něj čekal čekal štábní kapitán Václav Morávek, který mu měl dělat průvodce. Vyjeli vlakem v osm hodin pět minut do Brna, odkud přestoupili na spoj do Veselí nad Moravou, kam oba dva téhož dne šťastně docestovali. Ve Veselí se Smudek ubytoval v hotelu „U Andrýska“, kde několik dní čekal na vhodnou příležitost k překročení hranic na Slovensko. Čekalo se totiž, až bude na přijetí uprchlíků připravena také slovenská strana. Vhodná příležitost se naskytla až 4. dubna 1940, kdy uprchlíky převezl taxikář Locián do Javorníku, poblíž protektorátní hranice. U místního hostince se skontaktovali s převaděčem, který je měl dostat na druhou stranu. Vyrazili za tmy po dvacáté druhé hodině, ztratili však směr a hranice překročili teprve za několik hodin. Na slovenské straně je čekala druhá spojka, která je dovedla až do obce Stará Myjava, kde dospali zbytek noci. Druhý den ráno je pak odvezl automobil do Nového Mesta nad Váhom, kde našli pohostinství u bývalého legionáře. Z místní železniční stanice odcestovali vlakem do Nitry, kde je doma přijal statkář Vladimír Velecký. Zde čekali dva dny na vhodnou příležitost k překročení nedalekých maďarských hranic. Ty nakonec pěšky úspěšně zdolali, i když Smudek začal mít problémy z natékající nohou. Další pěší pouť vedla do Šuran, kde našli hotel ve kterém měli dostat další pokyny. Po odpočinku nasedli na zdejší železniční stanici do osobního vlaku, který je zavezl přes Nové Zámky až do Budapešti, kam dorazili kolem jedné hodiny odpolední. V hlavním městě Maďarska vyhledali činžovní dům čp.13, který sloužil jako sběrna uprchlíků z protektorátu. Smudek tu s ostatními do sedmnácté hodiny odpočíval, poté pro ně přijelo auto, které je mělo dopravit až na jugoslávské hranice. Zde za městem Moháč vystoupili a po delším nočním bloudění se za svítání dostali do Jugoslávie. Vyspali se v nedalekém statku na břehu rybníka a druhý den odjeli selským povozem na železniční stanici v Bílém Monastýru, odkud vyrazili 11. dubna 1940 vlakem do Bělehradu.

Zde si  musel Smudek nechat v nemocnici ošetřit oteklou nohu, protože mu hrozila otrava krve. Ránu mu ošetřil tamní primář, takže za týden mohl pokračovat v další cestě vlakem. Z Bělehradu pokračoval Smudkův transport rychlíkem do řecké Soluně, kde přenocovali a Jan zde poprvé v životě viděl moře. Dále pokračoval s dalšími odbojáři vlakem přes turecký Instanbul a Ankaru až do první země, která byla ve válečném stavu s Německem, do Sýrie. Přes syrské město Alepo se horskou drahou dopravili do Bejrůtu v Libanonu, kde byli ubytováni ve stanovém táboře za městem. V bejrůtském přístavu nastoupili na loď Mariett Pascha, která měla namířeno do Francie se zastávkami v Haifě a egyptské Alexandrii. Po pětitýdenní plavbě uviděli uprchlíci konečně břehy jižní Francie. Zde Smudek pod jménem Karel Doubek prodělal vojenský výcvik ve městě Agde a od 15. května 1940 byl přidělen k 1. československému pěšímu pluku. Po útoku nacistického Německa na Francii v květnu 1940 se francouzská fronta začala hroutit. Ústupových bojů se v rámci své jednotky účastnil i Jan, ale v nastalém zmatku prchajících Francouzů byl sražen automobilem a zraněn. Kvůli tomuto opoždění již nestačil v přístavním městě Agde evakuační transport vojsk do Velké Británie. Z Francie se Smudkovi nakonec podařilo dostat v jediné skupině československých vojáků, kterým ještě dokázal pomoci náš dosud fungující konzulát v Marseille. Vojákům bylo totiž přepsáno místo jejich konečného určení z Marseille na Casablanku. Jugoslávská loď je počátkem srpna 1940 odvezla podél španělských břehů do alžírského Oranu a odtud se po několika dnech dopravili vlakem do Casablanky v Maroku.Takto se podařilo zachránit asi 250 československých vojáků. Smudek při tomto útěku vystupoval pod novým falešným jménem, tentokrát jako Charles Legrand.

V Maroku již měli naše vojáky na starosti poručíci František Ostrý a Vladimír Cihlář, kteří zařídili jejich další plavbu na ostrov Martinik ve francouzských Antilách. Z něj pak vedla cesta v domorodých člunech na sousední ostrov Svatou Lucii, který již byl britskou kolonií. Dále pak skupina pokračovala přes Bermudy do Kanady a odtud do Velké Británie. Do britského Lierpoolu dorazily po osmiměsíční plavbě 4. března 1941, kdy v Severním moři ještě zažili urputný boj s nepřátelskými ponorkami, který nepřežili tři Čechoslováci na palubě transportní lodi. V Anglii Smudek nejdříve nastoupil k 1. pěšímu praporu 1 čs. smíšené brigády, kde prodělal i motocyklistický kurz. Svými nadřízenými byl zde hodnocen jako člověk ukázněný a dobře vycvičený, ale také mírné povahy, snaživý, inteligentní a pracovitý. Na základě své žádosti byl Jan 13. prosince 1941 přeložen k letectvu pod původním falešným krycím jménem Karel Doubek. Pod ním sloužil až do konce války.Po absolutoriu kursu pro letecké radiové operátory 13. února 1942 byl přidělen na základnu Fairwood Commeon k československé letce“B“ 68. noční stíhací perutě R A F. Od dubna 1944 pak létal devět měsíců jako navigátor s pilotem Jaroslavem Taudym na průzkumných letech. Jako navigátor se však příliš neosvědčil, takže byl nakonec povolán k práci na Inspektoriátu československého letectva. Ve Velké Británii se Jan Smudek stal držitelem československé pamětní medaile F-VB a také se sešel s prezidentem v exilu Edvardem Benešem. Krátce po skončení války uzavřel 18. května 1945 manželství s Angličankou Margaret Bushovou z Manchesteru, třiadvacetiletou příslušnicí ženských pomocných leteckých sborů. Margaret byla napůl Irka, narozená nedaleko Dublinu 7. října 1927 a od třinácti let, kdy jí zemřela matka se musela starat o svých šest sourozenců. Svatba  proběhla pod Janovo nepravým jménem Karel Doubek, takže po osvobození  vlasti kdy manželé přicestovali 21. srpna 1945  do Československa, museli být oddáni znovu. Doma byl považován za živoucí legendu, mnoho žurnalistů jej žádalo o rozhovor a v novinách Květen začala vycházet reportáž na pokračování, přibližující dobrodružnou cestu tohoto hrdiny. Smudkova osoba se stala symbolem československého domácího odboje a dokázala upoutat pozornost i mezinárodní veřejnosti. Již v roce 1942 byl jeho osudy inspirován slavný americký film Casablanca a o rok později vyšel gruzínský snímek Nepolapitelný Jan. Za svou bojovou činnost byl na počátku září 1945 vyznamenán medailí Za chrabrost a vojenskou medailí Za zásluhy II. stupně.

Dne 8. listopadu 1945 byl Smudek demobilizován z armády a byla mu svěřena do národní správy zbrojařská firma Gregor v Rossenbachu u Aše. Zde bydlel se svou manželkou Margaret a dcerou Ivonou, narozenou v roce 1946. Jan se také pokoušel uspět na politické scéně a za Československou stranu lidovou kandidoval v roce 1946 do Národního shromáždění. Jeho kandidatura byla ale nakonec neúspěšná. Poměry poválečného Československa však byly velmi vzdáleny demokracii první republiky. Zpravodajské služby byli již většinou obsazovány komunisty, kteří se snažili zbavovat nepohodlných osob a Smudka jako západního vojáka neměli příliš v lásce. Z oslavovaného hrdiny se postupně stal nepřítel státu, kterého bylo nutno se zbavit. Pronásledování válečného odbojáře začalo v roce 1947, kdy na něj tajné služby nasadili konfidenta Kalu, který získal k překročení hranic do Německa nic netušící Dagmar Novotnou. Ta 8. února 1947 v Rossenbachu Smudka kontaktovala a přesvědčila, že k překročení státních hranic potřebují právě jeho pomoc. Agent Kala s Novotnou, se 10.února 1947 ubytovali v domažlickém hotelu Koruna, s tím že je Smudek převede v oblasti Čerchova. Během dne do města dorazil i štábní kapitán OBZ Josef Procházka, který celou akci řídil. Všechny pohraniční služebny SNB od Nemanic až po Pernet na Šumavě měly vyhlášenou pohotovost s rozkazem, aby zamezili útěku i za cenu životů. V noci z 10. na 11. února 1947 přijel do Domažlic i Smudek a v 11 hodin dorazil vypůjčeným autem k hotelu Koruna, aby si údajné uprchlíky vyzvedl. Cestou k Čerchovu však byli hlídkou SNB kontrolováni a z podivného chování strážníka Jan poznal, že jsou sledováni. Navíc za nimi je následoval automobil se třemi lidmi. Proto z půjčeného auta vystoupili a dále pokračovali  jen na lyžích. Na Čerchov dorazili až odpoledne a aby si trochu odpočinuli, rozhodli se v tamní chatě naobědvat. Novotnou však cesta zmohla natolik, že projevila přání zdali by útěk do Furth im Wald nemohli uskutečnit až následující den. Smudek byl však rozhodnutý vrátit se týž den do Domažlic.  Vzal tedy Kalu na čerchovskou rozhlednu, aby mu ukázal cestu k nedalekým hranicím a poradil, aby dnes v chatě přespali a pokračovali až druhý den ráno. Poté mu Jan ještě slíbil, že sním sejde ke státní hranici a ukáže, kde se pohybují německé hlídky. K tomu však již nedošlo, neboť když vyšli před chatu a chystali si lyže, byli zadrženi příslušníky SNB z České Kubice s výzvou, aby se legitimovali. Když zjistili o koho se jedná vyzvali Smudka i Kalu, aby je následovali do chaty. Tam byli všichni tři podrobeni prohlídce. U Smudka byl nalezen kolt a u Novotné pistole ČZ. Následně byli všichni zatčeni a odvezeni do domažlických kasáren, kde byla sepsána zatýkací listina. Z Domažlic byl Jan Smudek převezen do Plzně k OBZ – obranné zpravodajství a následně do Prahy. V Praze byl vězněn od 12. února 1947 ve vojenské věznici na Hradčanech. Odtud byl o pět dní později předán do vazby STB v pražské Bartolomějské ulici, kde měl být obviněn, že chtěl uprchnout do americké zony v Německu. Vyšetřování nakonec prokázalo Smudkovu nevinu s tím, že se jedná o vyprovokovaný případ. Z toho důvodu mohlo být jednání Smudka postihnutelné maximálně jako přestupek. Nakonec si Jan odpykal trest za pasový přestupek čtrnácti dny vězení v domažlické věznici. Smudkovi jistě pomohlo, že v roce 1947 byli ve vyšetřovací komisi ještě někteří stoupenci demokratických stran, o rok později, po komunistickém převratu by výsledek vyšetřování dopadl úplně jinak. Janu Smudkovi začalo být po této události jasné, že pokud se moci uchopí komunisté, pravděpodobně by velkou část svého života strávil ve vězení. Nejdříve opustila Československo těhotná manželka Margaret s dcerou Ivonou. Jan následoval svou rodinu až po komunistickém převratu, když 6. června 1948 uprchl přes Český les v oblasti Valtířova do Bavorska a poté do Anglie. Z Československa uprchli Smudkovi z holýma rukama, první roky bydleli v přistaveném karavanu na okraji Westminsteru. Neměli ani přípojku na elektrickou síť, proto Jan vyrobil dieselovou elektrocentrálu, která je elektřinou zásobovala. V těchto skromných podmínkách se jim v roce 1948 narodila druhá dcera Nikol. Později Jan dostal místo v jedné anglické firmě jako projektant a zakoupil dům ve vesnici Iver, třicet mil od Londýna, kde se rodina usadila. V penzi pak zatoužili s Margaret po teplejší oblasti a odstěhovali se do Francie, kde u města Perpignan u Středozemního moře zakoupili menší chatu 200 metrů od pláže. Z Anglie tam odpluli šedesátimetrovou transportní lodí z II. světové války kterou vlastnili a která pak dlouho kotvila v místní maríně, nedaleko jejich obydlí. Do vlasti se Jan několikrát vrátil a v době politického uvolnění v roce 1968 již naposledy navštívil svou nemocnou matku Kateřinu. Když ta o rok později zemřela nedostali Smudkovi ani povolení k návštěvě jejího pohřbu. V době začínající normalizace se pro něj hranice Československa uzavřely. Po sametové revoluci byl Jan Smudek v roce 1991 v rámci rehabilitace zahraničních vojáků povýšen do hodnosti plukovníka letectví v záloze a vrátil se na rodné Chodsko. V Dílech u Postřekova v blízkosti lesa, kde utíkal přes hranice komunistického státu si nechal postavit menší rodinný domek čp. 156, který kolaudoval v roce 1995.

Zde v ústraní, v péči své manželky skoro zapomenut zemřel 17. listopadu 1999, přesně deset let po pádu komunistické moci. Poslední rozloučení proběhlo v úterý 22. listopadu 1999 v domažlickém kostele U Svatých, poté byl pohřben na zdejší hřbitov.  Na jeho pohřbu se kromě manželky sešly i dcery s rodinami. Margaret se po smrti manžela odstěhovala k mladší dceři do Anglie, kde zemřela kolem roku 2003. Starší dcera Ivona v současné době žije v obci Nová Kubice na Domažlicku, o dva roky mladší Nikol bydlí ve městě Newbury v jižní Anglii.                          

© Alexej Petrašovský

Zdroj:

• Archiv Domažlický dějepis z.s
• VHÚ Praha, NAČR Praha
• SOkA Domažlice
• archív paní Ivony Escritové