Na jižní straně klášterní zahrady stojí na zdi devět soch, které tu unikají obecné pozornosti, poněvadž je po největší část roku zakrývají zelenými korunami staré košaté kaštany, jež tvoří krátkou, ale příjemnou alej mezi zahradou a silnicí, která tudy vede hlavní proud komunikační od náměstí к západu. Tolik chodců projde tímto stromořadím denně, lidu městského i chodského, ale málokterý si všímá bedlivěji toho zajímavého souboru kamenných svatých tak, aby mohl něco o nich pověděti, ano snad mnozí zdejší lidé nedovedli by ani odpovědět na otázku, kolik těch soch je. A přece patří ony к nejcennějším památkám sochařského umění na celém Domažlicku.
Sochy svatých při klášterní zahradě jsou zdařilé dílo místního sochaře Fr. Ringelhahna a stojí tu od roku 1743. Umělec tento byl též dovedným řezbářem, jak potvrzují jeho sošky sv. Vojtěcha a sv. Norberta na hlavním oltáři děkanského chrámu v Domažlicích, jakož i krásná socha sv. Jana Nepomuckého se vkusným a výborně řezaným barokovým orámováním v kapli na starém hřbitůvku domažlickém, která jest bezpochyby též jeho dílo. Umělec zemřel v Domažlicích roku 1789.
Nuže, které světce vytvořil tento vynikající sochař v našem souboru, s jakými odznaky a proč?
Začneme naši prohlídku hned při kostele, portálu s železnou mříží, uměle kutou ve slohu barokovém, otvírající se jako vedlejší vchod do kostela jen o klášterních slavnostech. Nad štítem portálu jest zdařilá socha Nanebevzetí Panny Marie. Augustiniáni domažličtí založili kostel svůj ke cti Nanebevzetí Rodičky Boží. Po stranách Matce Boží postavili nejpřednější svaté svého řádu, sv. Otce Augustina v řeholním rouše s hořícím srdcem v ruce, s druhé strany sv. Mikuláše Tolentýnského, druhého hlavního světce augustiniánského mnišství. V řádovém rouše a s košíkem chlebíčků připraven rozdávat milodary, kterými i na olejomalbě v bývalém refektáři andílek mu přisluhuje a jež v téže místnosti na jedné z velkých a znamenitých nástropních fresek Julia Luxe z roku 1756 ukazuje sv. Mikuláši Tolentýnskému. Bohorodička se svým Synáčkem, zvouc jej umírajícího do věčné slávy za to, že pečoval o nasycování chudiny.
Mám zkušenosti z mnohých klášterních kostelů, zvláště však z ambitů a chodeb budov klášterních, že nejrůznější řehole po Čechách pěstovaly kult celé řady našich zemských patronů, a to jak v obrazech tak sošných pracích, ať ze dřeva nebo z kamene. Samozřejmě i domažličtí Augustiniáni mezi devíti sochami dvě vyhradili hlavním českým patronům, sv. Václavu, podanému zde v motivaci zřídka vídané — v ruce se staroboleslavskou Matkou Boží — a sv. Janu Nepomuckému, tak pečlivě tesanému, jak jen možno vídat na postavách téhož svátého před bohatými opatstvími (např. před klášterem benediktinů v Břevnově), nebo v končinách panství Schwarzenbergů na Třeboňsku, kde zemský tento ochránce je spolu i patronem rodu majitele latifundií, jeho vod a rybářů.
Hrůza před častými požáry, jimž za stara při dřevěných a doškových střechách a nedokonalém hašení za oběť padávaly celé čtvrti měst, vnukla konventu domažlickému, jeden z devíti výstupků na této zdi věnovat mocnému přímluvci u Boha proti ohni, sv. Vavřinci. Jeho mladistvá postava v jáhenské dalmatice s roštem a palmou přes 150 let odtud vzhlížela přímo vzhůru k Vavřinečku — Veselé Hoře, pokud stavba protějších domů nezakryla klášterskému Vavřinci pohled v tu stranu.
Kromě sv. Augustina a Mikuláše Tolentinského nad portálem, ještě tři sochy na zdi věnovány byly mnichy řádovým světcům, sv. Gelasiu, papeži, sv. arcibiskupu Tomáši z Villanovy a sv. Janu z Facunda, jinak ze Sahagunta, vyznavači. Kdežto všechny ostatní, ač zčernalé i mechem sem tam porostlé, přece jen ještě odolávají vichrům, vánicím a dešťům, socha sv. Tomáše byla loni za větrné noci značně poškozena a postava sv. Gelasia je v nebezpečí poruchy. Světec tento stojí v tiaře a v papežském hávu; nohou šlape na bludaře, drže v jedné ruce Písmo svaté, do druhé patří mu trojramenný kříž, který ještě před třemi roky míval; socha ta je i jinak vážně poškozena. V klášteře viděti tohoto svatého na olejomalbě s týmiž insigniemi jako na hradební soše, ale vsedě a se znatelněji podaným řeholním rouchem.
Po sv. Mikuláši Tolentinském nejslavnější Augustinián, sv. Tomáš z Villanovy, arcibiskup, ocitá se zde na zahradní zdi s jediným a ustáleným svým atributem, v jakém zhusta jej spatřujeme všude tam, kde augustiniáni byli nebo dodnes jsou. V rouše arcibiskupském schyluje se totiž k žebráku, podávaje mu peníz almužnou. Tak jej lze vidět v Domažlicích ještě v miniatuře na dvou stejných barokových skříních s barevnými intarsiemi, z nichž jedna je dnes v městském muzeu a druhá v klášteře, kde ještě v nástěnné malbě (nikoliv na stropě!) ocitá se jeho postava k chudině soucitná před chrámovým okolím města Valencie, kde byl arcibiskupem; toto prostranné pozadí podáno ovšem jen v konturách. Stejnou motivaci, obdarování nuzného z rukou sv. Tomáše z Villanovy, podává i obraz postranního oltáře nejstaršího sídla Augustiniánů v nedaleké Pivoni právě tak, jako znamenitá Škrétova olejomalba v chrámu mateřského kláštera Augustiniánů v Praze III., jakož i socha při hlavním oltáři a obraz nad kredenčním stolkem v Pšovce n. Labem, bývalém sídle Augustiniánů.
Nejzajímavější zajisté ze všech devíti světců na klášterské zdi domažlické je jeden z předních sice svatých řádu sv. Augustina, jenž však se zde jeví v prazvláštní motivaci, kterak oděn hábitem augustiniánským, vytahuje tonoucího chlapce ze studně. Tento totiž skutek lásky k bližnímu staré podání světci tomuto připisuje. Pátraje po téže motivaci v jiných augustiniánských sídlech, našel jsem ještě jen jedinkou a to v zlaceném reliéfu mezi četnými ozdobami hlavního oltáře u sv. Tomáše v Praze na Malé Straně. Studně a hošík, z ní vytahovaný, je tak neznámým znakem tohoto světce Jana z Fakunda (Joannes a Santo Facundo), že četní pozorovatelé této sochy v domažlických alejích jsou v rozpacích, není-li ta prohlubeň znázorněním očistce, z něhož jakýsi mnich trpícímu tam pomáhá. Často se vyskytuje jeho postava s jinakým atributem: mnich oděný hábitem zákona sv. Augustina. Tak jej shlédnout možno jakožto postranní zlacenou sochu na hlavním oltáři u sv. Tomáše v Praze. Na malém obrázku ve vitríně klášterního muzea v Domažlicích dokonce z kalicha toho, zářícího před tváří světcovou nad oblakem, vystupuje Božské dítě. Stojím v duchu před oněmi devíti památníky piety našich předků k řádu sv. Augustina, a tu ze tmy minulosti vystupují mi světle doby kláštera, kdy otcové Augustiniáni učívali na proslulých latinských školách domažlických. Zjevují se mi mezi nimi i umělci, v čele s mistrem P. Severinem, jehož čtyři lunetové olejomalby jsou od roku 1677 dodnes pýchou klášterní budovy. Posledního obětavého přítele umění z řad mnichů, ctihodného kmeta P. Vojtěcha Kramera, starší domažlická generace ještě dobře pamatuje; jeho jméno je dodnes ve vděčné paměti v městě i na chodských vesnicích. Mělť po vzoru sv. Františka z Assisi pro každého vlídný úsměv a žert i vtip, při tom jako povolaný ředitel škol samostatně pěstoval vědy i umění. Sestrojil sám velikou elektriku, když učení o elektřině bylo teprve v začátcích, též v malířství byl činný. Postaral se, že nadaný měšťanský synek domažlický, Petr Wimmer, dán byl provinciálem u sv. Tomáše na malířskou akademii v Praze; z vděčnosti tento akadem. malíř a řezbář nejen v mladistvém svém věku podnikl důkladnou restauraci všech velikých pláten křížové cesty v ambitech domažlického konventu, ukončenou roku 1842, ale i na památku mnichům svatotomášským v Praze, kde za akademických svých studií bydlel, namaloval touž křížovou cestu ve zmenšeném měřítku, jež dosud v mateřském tom klášteře české augustiniánské provincie těší se zasloužené pozornosti.
Třebaže leccos z toho, co kulturní snažení otců Augustiniánů vytvořilo, bylo během staletí zničeno nebo ztraceno, a ač mnoho z toho půjčeno bylo městskému muzeu, přece nedávno ustavené augustiniánské muzeum v bývalém refektáři podává více než s dostatek důkazů v oboru výchovy a pěstění věd i umění o tom, co starobylý tento klášter znamenal pro starodávné Domažlice i pro celý chodský kraj. 

Zdroj: Chodská čítanka; kol. autorů; 1927 - autor článku Prof. Michael Ludvik