“V prvních časech XVI. věku byly městské cechy ještě dost nakloněny zváti do své organisace jmenovitě vesnické tkadlce; čtemeť v kouřimském řádě cechu tkadlčiho z r. 1528, aby tkadlec ,,ve vsi“, ježto by náležela k právu města Kouřimě, cechem se spravoval a od cechmistrů opatrován byl. Byl-li vesnický řemeslník na cizím právě, chtívali, aby se s cechem svého řemesla, chce-li do města prodávat, nějak „srovnal“. Z konce periody, z r. 1616, známe z Domažlic velmi poučný případ, kterak takové „srovnání“ vesnických řemesel s městskými dopadlo. Šlo o vesnické řemeslníky na Chodsku. Domažličtí nechtěli, aby Chodové měli mezi sebou „nepořádné řemeslníky“; kdo u nich řemeslem pracuje, ať vstoupí v společnost s domažlickými řemesly. Chodové namítali, že mají svobodu, „aby se všemu tomu, čemu se město Domažlice raduje, též radovali“ (tedy že mohou míti řemesla svá) a kromě toho že jsou jejich řemeslníci chudí, kteří nemohou přispívat do cechovních pokladnic domažlických. Ale výmluvy nepomohly. Domažličtí vymohli od královské komory Chodům zákaz řemesel. Na to tedy Chodové projevili ochotu připojiti své řemeslníky k městským, ale chtěli za to účastni býti „některých cechovních vejsad městských", zvláště aby směli míti učedníky а k trhům aby volně byli připuštěni, pak nechtěli vázati svých řemeslníků k misterské zkoušce а k pořizování nákladných svačin. Městští cechové slíbili, že budou za mírný plat přijímati Chody do řemeslné společnosti, ale výsad cechovních že jim přiznati nemohou, poněvadž jsou lidé poddaní, robotní a jsou mezi nimi i lidé nepoctiví. Císařský rychtář s konšely, uznavše, že lidé robotní a sedlští lidem městským v svobodách srovnati se nemohou, na konec ustanovili: že Chodové budou moci dobrého řádu s cechy městskými účastni býti, avšak jen po domácku na Chodech. Tu máme tedy před sebou členstvo cechovní zvláštního rázu a právního postavení; členy nerovnocenné, robotné poddané, selské, poloprávné, vedle členů měšťanských, plnoprávných.”

© Eva Bednářová
Zdroj citace: Český průmysl a obchod v XVI. věku; WINTER Zikmund; 1913