Domažlická jednota Sokola již od poč. 20. stol. usilovala o stavbu vlastní tělocvičny. V roce 1908 začala probíhat jednání o pozemcích s městem. Ty městu v závěti daroval Petr Hana, dlouholetý starosta města a Sokola, nicméně na stavbu tělocvičny nebyl dostatek financí. V r. 1910 byla jednání ukončena a o tři roky později město darovalo spolku „Užitkové právo na věčné časy“ a další pozemek na zvětšení hřiště. Na tomto základě byl ustanoven stavební výbor Sokola a byla vypsána architektonická soutěž. Vzešlé návrhy byly finančně neúnosné a tak sen postavit vlastní tělocvičnu trval díky nedostatku peněz dlouhých dvacet let.
Mezitím po 1. svět. válce člen Sokola Max Duffek přednesl svůj návrh o prodání hotelu Černý kůň na náměstí, který vlastnil. Nabídl jej Sokolu za 240 tisíc korun a z této částky pak navrhl darovat 10 tisíc korun na stavbu nové budovy. Hotel byl po jednotném hlasování odkoupen a postupně přestaven na Sokolský dům. Ten díky biografu, restauraci, hotelu a nájmu ze dvou obchodů postupně vydělával na stavbu nové sokolovny.
V letech 1921 – 24 se pracovalo na stavbě letního cvičiště tzv. „Sokoliště“ a poté se zde konala již všechna veřejná vystoupení, slety a mnoho dalších akcí.
V letech 1933 – 34 se konečně mohlo pomýšlet i na stavbu sokolovny. Po vypsání nové architektonické soutěže došlo 39 návrhů. Stavbu nové sokolovny projektovala vítězná architektonická kancelář v Praze Kincl-Krča-Tobek. Byli to žáci vzešlí z ateliérové školy Josefa Gočára, významného architekta funkcionalistických staveb a tak návrh domažlické sokolovny měl tehdy moderní funkcionalistický ráz a nadstandardní architektonickou úroveň. Šlo o ocelovou konstrukci vyplňovanou stěnami z cihel a termobetonových tvárnic.

V červenci r. 1935 byl položen základní kámen a Sokolovna pak byla slavnostně otevřena dne 1. června 1936.

© Eva Bednářová