Podle historicky nepodložené pověsti byla první svatyňka na Veselé hoře postavena již v 10. století knížetem Boleslavem na památku jeho vítězství nad Maďary, což se mělo stát na den sv. Vavřince roku 955.

Na myšlenku založit nad městem kapli sv. Vavřince přišli radní města při požáru Domažlic v r. 1683, který se tehdy rychle rozpínal a hašení nebylo dostatečně účinné. Slibovali, že pokud se oheň nebude dále šířit, postaví na Veselé hoře nad městem kapli ke cti sv. Vavřince, patrona ohně a pekařů. Ke stavbě, která byla zahájena údajně v roce 1685, ovšem přistupovali měšťané velice liknavě. Nakonec se jí ujala vzdělaná a zbožná žena zámožného domažlického mydláře Zuzana Veselá. Sama sv. Vavřinci připisovala zásluhy za své uzdravení z duševní deprese, kterou prodělala po požáru. Kaple byla vystavěna na pozemcích, které jim patřily a odtud také pochází název vrchu Veselá hora. Kaple byla slavnostně vysvěcena 10. srpna 1695. K jejímu dokončení došlo až v roce 1698 za přispění syna Zuzany Veselé Jana. Původní stavba musela být v roce 1761 uzavřena pro svou zchátralost.
Na stejném místě pak od roku 1769 vyrůstala zásluhou P. Floriána, domažlického rodáka, nová větší svatyně. Ta byla vysvěcena roku 1775 za velké účasti všeho lidu z celého Chodska. Začala sem chodit četná procesí nejen v době pouti, ale jindy, nejvíce v dobách neúrody.
Krátce poté byl kostelík v důsledku reforem císaře Josefa II. opět odsvěcen a v roce 1788 prodán ve veřejné dražbě. Koupil jej domažlický rodák, kněz Jakub Ledvina za 108 zl. 36 kr. a odkázal jej městu Domažlicím s podmínkou, že nebude zbourán. V té době sloužila stavba jako stodola.
V r. 1809 proběhla ve městě i po vsích sbírka na obnovu svatyně a z ní byl kostelík částečně opraven. Nicméně až od r. 1851 slouží kostelík opět svému původnímu účelu. A to po důkladné opravě zásluhou rodiny továrníka Michala Floriana a děkana Jana Fastra, který ho v tomto roce vysvětil.

Slohově jde o nepříliš výraznou, ale osobitou jednolodní barokní stavbu zakončenou presbytářem, dobře zapadající do daného prostředí. Původní votivní obraz sv. Vavřince ze 17. století, věnovaný zakladatelkou kaple, se nezachoval. Druhý z r. 1712, věnovaný děkanem Florianem, byl prodán a přenesen po zrušení kostelíka do kostela v Nemanicích. Odtud putoval v r. 1835 do kostela svatého Antonína Paduánského v Domažlicích. Třetí obraz byl pořízen při restaurování kostelíka v r. 1851. Roku 1905 byl na místo něj dán na hlavní oltář obraz sv. Vavřince od B. Kamarýta, pořízený z darů dobrodinců.
Poutníky vítal z věžičky hlas dvou zvonů, které však byly v první světové válce roku 1917 zabaveny pro potřebu zbrojního průmyslu císařsko-rakouské monarchie. Ve dvacátých letech minulého století byly zakoupeny nové dva zvony, pojmenované „Vavřinec“ a „Anna“. Avšak i tyto postihl v roce 1942 stejný osud jako ty předcházející, neboť byly zabaveny pro potřebu nacistického zbrojního průmyslu. Od této doby věžička kostelíka je bez zvonů.

Od poloviny 19. století se Veselá hora s kaplí sv. Vavřince stala známou svou každoroční svatovavřineckou poutí, která byla původně ryze církevní slavností, konanou na památku světce, jemuž byl objekt vysvěcen. Poutě vždy patřily k nejvýznamnějším svátkům obce. V Domažlicích byly slaveny tři, vedle svatojánské a mariánské, to byla pouť svatovavřinecká, která se časem stala nejvýznamnější. Postupem doby získala i zábavný charakter; po mši svaté následovala taneční veselice a nechyběly kramářské boudy, vystoupení potulných herců, později i atrakce. Dnes již má charakter velké národopisné slavnosti.
V roce 1939 po další opravě kostelíka (pod taktovkou Ing. Hrabačky a podle návrhů a spolupráce místních umělců – Fr. Michla, V. Amorta, J. Trefného a Amerlinga) zde proběhla nejznámější a nejpohnutější celonárodní pouť. 13. srpna přivítal Vavřineček, jak se lidově začalo toto poutní místo nazývat, kolem 120 tisíc Čechů nejen z Chodska. Poutní kázání přednesl vyšehradský kanovník Msgre B. Stašek, který vyzýval poutníky k věrnosti své zemi a národu. Poutě pak byly násilně přerušeny a zakázány nadcházejícími dvěma totalitními režimy, nacisty a komunisty. K jejich obnovení došlo až v 90. letech 20. století.

V blízkosti kaple vždy stávala poustevna, která byla slušně dotována a zdejší poustevníci byli hmotně zajištěni nadací, která byla spojena se jměním domažlického špitálu. Zdejší poustevníci se starali o chod poutního místa. Až na jednu výjimku, byli zdejší poustevníci členy františkánského řádu. Prvním poustevníkem byl zřejmě Jan Vladyka, který zemřel roku 1703. Nejznámějším obyvatel poustevny byl Jiří Raminger, který podnikl pouť do Říma. Vrátil se 14. února 1713 a přinesl s sebou vzácnou relikvii - hlavu sv. Vitalise. Měl v úmyslu ji uložit v kapli, ale tehdejší domažlický děkan Antonín Příhoda mu cennou relikvii odňal a uložil na hlavním oltáři v děkanském chrámu ve městě. Relikvie se nedochovala, vzala za své při požáru v roce 1747. Dalším z poustevníků byl Jiří Höring. V r. 1738 postoupil poustevnu Tomáši Milotovi, který jako jediný ze zdejších poustevníků byl terciářem řádu augustiniánů. Milota byl původně vážený měšťan v Domažlicích, povoláním tkadlec. Jednoho dne roku 1738 oblékl na sebe k překvapení celého města augustiniánské roucho a odstěhoval se do poustevny. Populárním obyvatelem poustevny byl Ondřej Webr, který chodským rolníkům pomáhal štěpovat stromky.
Poustevna zanikla v josefínských dobách. Později byly ještě činěny pokusy o její obnovení. Posledním, kdo zde vykonával poustevnický život, byl Antonín Kitzberger, který byl příslušníkem zchudlé měšťanské rodiny v Domažlicích a v poustevně žil spíše jako žebrák.
Zrušená poustevna byla potom proměněna v hájovnu, kde sídlil a hospodařil městský hajný. Ta od r. 1950 již na Veselé hoře nestojí.

© Eva Bednářová
Zdroj:

• Poutní místa a místa zvláštní zbožnosti na Domažlicku, KRČMÁŘ Luděk, 2019
• Církevní umění na Chodsku, KÜMPEL Bohuslav, 1939
• Domažlice, PROCHÁZKA Zdeněk, 2014
• Poustevna a kostelík sv. Vavřince na Veselé hoře u Domažlic, KALANDRA Otakar, 1945