Druhá polovina 20. století byla v bývalé Československé socialistické republice poznamenána rozsáhlými a neuváženými demolicemi, které postihly i Domažlicko. V pohraničí domažlického okresu byly zbořeny desítky vysílených německých vsí a v samotných Domažlicích se boření dotklo značné části zástavby historických předměstí. V některých případech byly demolice potřebné, ale často vycházely jen z představ, že staré historické budovy a malebná zákoutí musí ustoupit novým panelovým sídlištím, továrnám a školám. Situace byla tehdy do značné míry zjednodušená tím, že pokud se dům ocitl v demoličním pásmu, neměl jeho majitel jinou možnost než jej městu podstoupit za odhadní cenu nebo jako náhradu přijmout byt v panelovém domě. V 70. a 80. letech 20. století neexistovaly na domažlických předměstích žádné památkové zóny a demolice byly považovány za jakýsi ozdravný architektonický proces. Demolice, které proběhly na Hořejším Předměstí, měly uvolnit místo pro stavbu nové základní školy. O pár let později bylo staveniště rozšířeno k východu, aby poskytlo místo pro nový Okresní výbor Komunistické strany Československa, a zanikly tak další budovy. Celkem se jednalo o více než třetinu historické zástavby Hořejšího předměstí.

Zdroj citace: Sborník příspěvků z konference k výročí 750 let královského města Domažlice; PROHÁZKA Zdeněk; 2016