"Chval každý duch Otce, Syna, Boha, Ducha, Hospodina,
odbila dvanáctá hodina.
Chvála otci nebeskému i Jeho Synu milému,
tak i Duchu svatému.
Zdrávas Maria.
Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden.
Odpočívejte s Pánem Bohem.
Zdrávas Maria". 

Ponocný je zaniklé povolání, jež by mohlo být nejpřesněji popsáno jako noční hlídač obce. V minulosti měla každá větší obec svého obecního zřízence, který tuto funkci vykonával.
Ponocný býval na obchůzce ozbrojen, nejčastěji píkou, holí nebo halapartnou, někdy navíc šavlí či obuškem. Nejrozšířenější bývala halapartna, která jako kombinace kopí, sekery a háku umožňovala proti případnému nepříteli hned několik obranných i útočných akcí. Navíc dobře posloužila v případě požáru při strhávání hořící krytiny. Ponocného někdy doprovázel pes, který mu byl věrným pomocníkem a společníkem při osamělé i nebezpečné noční službě. Hlásný se také chránil různými magickými praktikami, často měl halapartnu i troubu posvěcenou, nosíval u sebe tříkrálovou křídu a různé devocionálie, které mu měly zajistit bezpečí a ochranu.

V Domažlicích patrně již od 14. století sloužil na věži pověžný. Jeho povinností bylo zvonit na zvony při církevních obřadech, ale také hlídat město před nebezpečím ohně, vpádu cizích vojsk a případně velké vody. Ze které strany bylo město ohroženo, v tom směru byl vystrčen prapor z věže. Mezi jeho práce patřilo také oznamovat zpěvem hodinu která právě odbila. 
Funkce ponocného byla zřízena krátce po pověžném. Roh mu sloužil jen k burcování občanů při nebezpečí. V noci obcházel město a dbal na pořádek, klid a oznamoval zpěvem hodiny, které právě odbily. 
Funkce pověžného i ponocného byla často spojená. 
V 19. století tyto funkce ve městě zanikly. Obnoveny byly ve 30. letech 20. století, ale ponocný spíše již jen jako turistická atrakce. 
Po druhé světové válce chodíval jako po náměstí se psem v letních měsících vždy od 9 do 12 hodiny večerní ponocný jménem Zelenka. Zpíval třikrát na střídačku s tehdejším pověžným A. Plachým. Jemu dělal pomocníka Martin Zdanovec a na věži takto pracovali společně i s manželkou od roku 1949. Po odchodu do důchodu pana Plachého v roce 1956 přešla funkce pověžných plně na manžele Zdanovcovy. Ti také tři roky zastávali funkci ponocných. Paní Zdanovcová zpívala na věži a manžel chodil po náměstí.
V roce 1968 se stal ponocným Josef Tykal a od roku 1971 jím byl pan Jírovec, ale ten tuto službu vykonával jen krátce. Od té doby zpívá z věže již pouze reprodukovaný hlas.
Poslední kdo bydlel v 50. a 60. letech 20. století v kulaté světnici nad ochozem věže byl Martin Zdanovec se svou manželkou. Dnes si již nedovedeme představit výšlap všech 194 schodů s putnou uhlí nebo dřeva na zádech. Kdo se tehdy chtěl za nimi podívat, musel nahoru putnu s topivem  manželům přinést. V místnosti se v zimním období stále topilo, neboť místnost brzy vychladla. Ve světničce měli dvě postele, skříň, stůl a kachlová kamna a když foukal vítr, všechno se uvnitř třáslo. A Zdanovcovi zde bydleli až do roku 1970. 
Základní povinností věžného bylo sledovat, jestli nehoří. Když byl oheň zpozorován, začalo se zvonit. Každý hasič musel podle signálu poznat, kde hoří. Jedna rána na velký zvon znamenala, že hoří přímo ve městě. Dvě rány na Hořejším předměstí, tři na Dolejším, čtyři na Bezděkově a pět v některé z okolních vesnic. 
A perlička nakonec. Paní Zdanovcová chodila každý den (někdy i třikrát) zvonit na věž až do svých 80 let.

V současnosti už více než dvacet let vykonává práci ponocného v Domažlicích Roman Holub . Se svou věrnou trubkou, halapartnou a svítilnou, oblečen ve vojenském kabátu a čepici z první světové války, je k vidění v letní večery. Nosí na sobě plášť navržený historikem PhDr. Janem Vogeltanzem. Takový plášť byl součástí stejnokroje Rakousko-Uherské císařské armády, jejímž vysloužilcem ponocný zpravidla býval. Na tuto dobu odkazuje i jeho čepice. Ve svítilně umístěnou svíčku může podle domažlické zvyklosti po ponocného zpěvu sfouknout přítomné nejmenší dítě.

K doplnění krátké video z Toulavé kamery České televize.

© Eva Bednářová