“Vyjdete-li v sobotu odpoledne po svátku Antonína na procházku k Luženičkám, uvidíte po zelených pěšinkách tu ojediněle, tam v hloučcích děvčátka i ženské v červených sukních a s nůšemi na zádech. Než si uvědomíte, proč tak nebývalý ruch vládne v této době na polích, už na vás z dálky volají: "Dem vás pozvat zyjtra na pouť, nesem koláče." Hospodyně ještě od peci rozpálené, kůše i uzlíky, plné vonících koláčů v rukou, jdou oficiálně zvát své známé v městě. Toť zde takový zvyk a obdržíte-li koláč, tož musíte určitě přijít.
Ráno si přivstanete, abyste včas přišli k tomu nejlepšímu - když chodí z okolí procesí k svatému Antonínu. Děvčátka v hedvábných červených sukýnkách, s fěrtoušky všech možných barev, bílé naškrobené rukávce a hlavičky v čepeních, jako velké droužky, nesou sošku Panny Marie, ozdobenou bílými pentlemi. Před nimi hoši nesou korouhvičku a za nimi zástup žen ukončuje průvod.
Přicházejí-li ze vzdálenějších vesnic, zastavují se pod kopcem, obouvají se a matky naposled pečlivě upravují své naparáděné dcerky, na kterých dnes ulpí tolik cizích očí.
Z věže kostelíka dívá se po okolí ministrant a zvonek se ihned rozklinká, jakmile procesí vstoupí mezi první chalupy. Hrubá mše je až v deset, tak droužky honem uloží před oltář Pannu Marii a už se nedočkavě tlačí ven, užít pouti. Každou chvíli oznámí zvonek nové procesí a řada sošek pod svatým Antoníčkem roste.
Přeplněný kolotoč, střelnice i bramborové divadlo dosvědčují, že je tu o zábavu postaráno. Tu stojí urostlé divče v rukávcích s několika mládenci, na které chasník škádlivě volá slovy písničky: "Jaká je ta láska zlá, hdyž milujou jednu dva, hale eště horší, moje z nyjmilejší, hdyž milujou jednu tři." Tam zase děvčata v růžových flámiškách, v náručí perníková srdce. Mnohá z nich tak poznala na pouti svého příštího muže.
Do toho všeho hlasu dětských trumpet a pištění děvčat na houpačkách, zazní pojednou hlas velkého zvonu zvoucího na pobožnost. Mladí, staří, vše se hrne na slavnou mši, po jejímž skončení pouť opět pokračuje až do pozdních hodin odpoledních.” 

© Eva Bednářová
Zdroj citace i fotografií: periodikum Pestrý týden, červen 1940