Na okraji Postřekova žil a pracoval po několik generací rod lidových tkalců Kapiců.
Praděd této rodiny pamatoval časy, kdy tkalcovství nebylo ještě v kraji specializovaným řemeslem, ale domáckou výrobou, provozovanou téměř v každé usedlosti pro vlastní potřebu. Chodští sedláci pěstovali len a chovali ovce, ženy a dívčí spřádaly za zimních večerů přízi na vřetýnkách i kolovratech.
Náročnějším, a proto i za starých časů specializovaným pracovním postupem bylo bílení a barvení příze. Zpravidla byl v každé vesnici usazen jeden bělič, který bílil sousedům přízi tradičním způsobem, jednoduchým technologickým postupem, bez chemických přísad, jen s použitím mýdla a louhu z dřevěného uhlí. Hlavním činitelem však byly paprsky jarního slunce. Hotovou přízi, vybělenou buď "na půl" nebo zcela do běla, rozváželi pak běliči svým zákazníkům na trakařích - někdy až na dvaceti-, třicetikilometrové vzdálenosti.
Barvířskými středisky byla poněkud odlehlejší Kdyně a Horšovský Týn, avšak příze se barvila i po domácku.
Tkalo se opět po domácku na primitivních ručních stavech. Utkané plátno z nebarvené příze dávali si domácí výrobci - samozásobitelé podle potřeby bílit řemeslným běličům, podobně jako nesetkanou přízi.
V takových podmínkách provozovali své řemeslo předkové tkalce Štěpána Kapice. Jeho děd přeměnil původní rukodělnou výrobu na šesti stavech ve výrobu mechanizovanou, postavením dílny s vodním pohonem. Otec Štěpána - Jakub Kapic přezdívaný “Bouďák” absolvoval v devadesátých letech 19. století odbornou textilní školu v Humpolci, čímž se ještě důkladněji připravil k převzetí dědičné výroby. Ke tkalcovně převzaté po otci přibudoval ještě přádelnu a obsáhl tak celý výrobní proces, od zpracování materiálu až po hotový výrobek - tkaninu. Protože pak domácké tkaní již v oné době vymíralo, rod Kapiců soustředil tak ve své dílně podstatnou část tkalcovny na Chodsku, zejména výrobu lepšího, jemného zboží. Své výrobky odváželi do Domažlic na pravidelné týdenní trhy i na výroční jarmarky.
Nebylo to však období snadné prosperity. Naopak, bylo nutno soutěžit s nastupující výrobou průmyslovou, která v oboru přádelnictví byla v šumavském pohraničí tehdy, v posledních desetiletích před 1. světovou válkou, skoro zcela v rukou německých podnikatelů. Bylo nutno současně bojovat i na kulturní frontě, neboť tato doba přinesla ústup od denního nošení lidových krojů, viditelný úpadek v čistotě chodského kroje - zejména v důsledku vlivu městského odívání, které na Chodsko, nepronikaly ani tak z českého vnitrozemí, jako z Bavorska, kam každoročně mnoho lidí odcházelo na sezónní práce. Jestliže tedy ani do dnešní doby užívání kroje na Chodsku zcela nevymizelo, zasloužil se o to svým způsobem i rod postřekovských Kapiců svým dílem předávaným z pokolení na pokolení. Není proto divu, že za těchto těžkých podmínek nepodařilo se Štěpánovu otci výrobu udržet a že jej jeho podnikání nakonec připravilo i o celý majetek.
A tak, když se v polovině dvacátých let mladý Štěpán Kapic vrátil domů z vojenské služby, pokusil se o záchranu a obnovení rodové tradice a začal s tkalcovinou znovu od nejskromnějších začátků.
V malé tkalcovně v Mlýnci u Postřekova se tkalo plátno, proužkované kanafasy na venkovské povlečení, drobně kostkovaná strakatítka na všední ženský oděv, damašky a pytlovina. V malém množství také látky vlněné, tzv. "gangárové", na ženské sukně a jupky, které se pak ujaly pod označením panské šaty. Vedle hladkých kanafasů byly pro Chodsko typické i vyrážené kanafasy, užívané jako sváteční povlečení na peřiny, které byly při svatbách obřadně převáženy na žebřiňácích do nových domovů nevěst.
V dobách socialismu v r. 1954 byla tato výroba začleněna do Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Štěpán Kapic ovládal všechny technicko řemeslné náležitosti a všechny pracovní postupy své výroby. Byl také uměleckým návrhářem. Mezi nesčetnými vzory různých tkanin, které vyšly z dílny jím vedené, byla řada jeho vlastních námětů.

© Eva Bednářová
Zdroj: citace - Umění a řemesla - 3/1959, čl. Chodský tkadlec Štěpán Kapic
          doplnění - Chodské kroje; KUMPEROVÁ Iva PhDr.; 2010