Horšovský Týn – hrad přestavěný na zámek na nevýrazné ostrožně v Horšovském Týnu. Předchůdcem středověkého kamenného hradu byl, jak napovídá název lehce opevněný biskupský dvorec. Biskupský hrad vznikl okolo nebo po polovině 13. století. První nepochybná zmínka pochází o hradu z 80. let 13. století. K úpravám zde došlo za arcibiskupů Arnošta z Pardubic a Jana z Jenštejna. Za husitských válek přešel hrad do šlechtických rukou. V roce 1547 vyhořel a poté byl nákladně a kvalitně renesančně přestavěn. Další úpravy proběhly v 17. století. Po třicetileté válce se zámek stal majetkem Trautmansdorfů. Do dnešní podoby ho formovaly zásahy v 18. století a hlavně novorenesanční přestavba architekta Josefa Schulze koncem 19. století.

K objasnění počátků Horšovského Týna přispěl archeologický výzkum, který mimo jiné odkryl i zbytky opevnění biskupského dvorce. Jeho součástí byla v první polovině 13. století vzniklá jednolodní kaple s pravoúhlým závěrem, v další fázi rozšířená o západní, asi profánní přístavbu, která byla zachována a použita při stavbě raně gotického hradu, jehož stavba se táhla do pokročilé druhé poloviny století. Protože funkci obvodového opevnění stále ještě plnilo valové ohrazení staršího dvorce, mohla stavba hradu probíhat neobvyklým způsobem. V první fázi vzniklo volně stojící západní křídlo s jihozápadní čtyřhrannou věží. Ve druhé fázi k němu na severní straně byla přistavěna další čtyřhranná věž a analogickou stavbu nastavěli i nad presbytář starší kaple. Teprve ve třetí fázi vznikla hlavní hradba vymezujicí lichoběžný areál hradu a zřejmě i dnes zaniklá věž v severovýchodním nároží. Staré opevnění se tak stalo parkánem nového hradu. Stará kaple tvořila jihovýchodní nároží dispozice. Po dokončení byl hrad pravidelnou, lehce lichoběžnou dispozicí s nárožními čtyřhrannými věžemi. Hlavní palácové křídlo zaujalo západní stranu mezi oběma věžemi a další křídlo podle výsledků výzkumu existovalo na východní straně. Ostatní zástavbu doposud neznáme. Do parkánu se vcházelo nepochybně z náměstí přilehlého města na východní straně. Poté musel příchozí, nejspíše na jižní straně obejít vnitřní hrad, aby mohl do jeho nádvoří vejít průjezdem v přízemí západního křídla. Toto křídlo i se sousedními věžemi si doposud uchovalo své původní raně gotické členění. Jeho přízemí se rozpadá do dvou výškových úrovní. V severní polozahloubené části obsahuje tři místnosti. Suterén severozápadní věže je zaklenut valeně a obě místnosti v paláci křížovými klenbami bez žeber do žebernými pasy vymezených polí na střední sloupy. Severní tvoří čtyři, jižní šest travé. Výše položená jižní část obsahuje zmíněný průjezd opatřený třemi portály za sebou a přízemí jihozápadní věžě, původně ve funkci trezoru přístupné pouze schodištěm v síle zdi z kaple nad ním. Rozdělení na dvě výškové úrovně přetrvává i v patře. Úpravu severozápadní věže neznáme. Vlastní palác obsahoval střední sál zaklenutý dvěma poli křížových kleneb a z nádvorní strany osvětlovaný velkými hrotitými okny. Na severu s ním sousedila křížovou klenbou zaklenutá a krbem vytápěná  komnata a na jihu výše položená dvěma poli křížových kleneb zaklenutá předsíň před kaplí. Tribunová kaple v patře jihozápadní věže náleží k nejnáročnějším prostorám české rané gotiky. Složitý prostor byl do hmoty věže vkomponován tak, že se navenek prakticky neprojevoval. Spodní úroveň člení sedilie a prolamuje hlavní vstupní portál a portál na schodiště v síle zdi na tribunu. Jednolodní prostor kaple byl pomocí dvou sloupů a složitého klenebního obrazce převeden do trojlodního závěru osvětlovaného třemi hrotitými okny. Zrcadlově obrácený obrazec klenby východní části lodi byl použit i v její západní části, kde byl při památkových úpravách obnoven. V kapli byl použit velmi pestrý rejstřík kvalitních architektonických článků, svědčicích o jejím dokončení v 60. letech 13. století. Spojení jednotlivých úrovní a prostor paláce bylo řešeno mimořádně komplikovaným systémem početných schodišť v síle zdi. Z mladších středověkých úprav jsme dnes schopni rozeznat pouze nevýznamné pozdně gotické doplňky západního paláce a pozůstatky arkády podél severní hradby.

Hrad Horšovský Týn náleží mezi kastely středoevropského typu. Užití tohoto typu spolu s pravidelným půdorysem současně vzniklého města biskupem mělo nepochybně prestižní charakter a názorně ilustrovalo možnosti i ambice druhého nejvyššího feudála v zemi. Odpovídá i zjištění, že špičková biskupská hradní architektura zapadala do kontextu královské hradní produkce. I ve svébytném řešení západního paláce nalézáme variantu  základní skladebné jednotky paláce hradů  Přemysla Otakara II., u níž je roubená komora nahrazena předsíní kaple.

Pod zadním nádvořím zdejšího šlechtického sídla se dosud nachází běžně nepřístupné sklepení. Jeho temné a studené prostory byly při budování hradu ve 13. století vytesány přímo přímo do skály. Jsou zde vidět stopy po kamenickém náčiní. Více než sedm set let staré sklepy byly rozšířeny v 17. století a dodnes najdeme pod hradem bludiště asi dvou set metrů chodeb. Ve středověku sloužily tyto prostory pro uchovávání potravin a proto zde zůstaly do dnešních dnů stojany pod dřevěne sudy. Sklepení má odtokovou štolu, která odvádí vodu do zámeckého parku. Ze stropů a kleneb chodeb visí bílé krápníky, nad sklepením bývala kdysi vápnice.

Prvním státním správcem zámku v Horšovském Týně se po roce 1945 stal Stanislav Dubec. O tři roky později se památka poprvé zpřístupnila veřejnosti, ale návštěvnost nebyla veliká. Postupem let lidí přibývalo a zámek se pozvolna dostával do podvědomí širšího okruhu obyvatel. Již v roce 1955 navštívilo areál 20 tisíc osob.

Architektonicky zajímavé sklepy horšovskotýnského hradu již dvakrát využili filmaři. V roce 1992 při natáčení německého filmu Král posledních dnů a následně česká pohádka Nesmrtelná teta. Jednou za čas se toto sklepení otevírá veřejnosti při speciálních nočních prohlídkách. Ze zdejšího podzemí vedla i dlouhá podzemní štola do zadní části zámeckého parku, která je však dnes již zasypána.

© Alexej Petrašovský

Zdroj :

• Horšovskotýnsko; PROCHÁZKA Zdeněk, 1998​
• Ilustrovaná encyklopedie Českých hradů; DURDÍK Tomáš, 1999
• Kronika města Horšovský Týn 1960 - 1978