První doklady o českých dudách známe z poloviny 18. století. V domažlických muzejních sbírkách jsou evidovány dudy, jejichž výroba spadá přibližně do druhé poloviny 19. století a jsou již označeny jmény výrobců. Nejznámější z nich je Wolfgang Steffek a jeho syn Vuk. Koncem 19. století byly dudy nejoblíbenějším lidovým hudebním nástrojem.
Základní typ dud se stává se ze tří částí: vaku, melodické píšťaly a trubice, používané k plnění vaku vzduchem pomocí úst. Vyspělejší typy mají minimálně dvě znějící píšťaly různého ladění - basovou a melodickou - rozšířené nátrubcem pro lepší rezonanci, zásobník vzduchu se naplňuje měchem. Při hře drží hráč vak podpaží a jejím tlakem rozvádí vzduch do píšťal, z nichž melodickou má umístěnu před sebou, v lehce nakloněné vertikální poloze. Basové píšťaly jsou u starších nástrojů rovněž vpředu a obě píšťaly pak visí hrajícímu z zásobního vaku volně dolů, u novějších nástrojů jsou basové píšťaly vedeny přes rameno dudáka a pomocí kolínka lomeny v pravém úhlu, takže hrajícímu visí basová píšťala po zádech.
Nejznámějším typem dub v Čechách jsou dudy chodské, lidově zvané kozel, někde pukl, kterých se používalo hlavně kolem Domažlic. Melodickou píšťalu měly nasazenou do stylizované kozí hlavičky, vyřezávané ze dřeva a basová píšťala, nazývaná huk, byla vedena přes rameno dudáka. Zásobník vzduchu u tohoto typu byl naplňován měchem.
Základními materiály, potřebnými k výrobě, jsou dřevo, kůže, rohovina a kov. Pro píšťaly dud je nejvhodnější dřevo javorové nebo švestkové, avšak není možno použít jakéhokoli dřeva toho druhu, protože se musí přihlížet k celé řadě dalších požadavků na kvalitu. Dřevo musí být především lehké, pravidelné struktury, bez kazů a musí působit i svou přirozenou barevností. Zpracování rohů pro roztruby je pracným a zdlouhavým procesem, počínajícím vyvrtáváním vnitřku, až jsou stěny dostatečně tenké. Vařením v olejové lázni se rohy změkčují a ohýbají do potřebného tvaru, v němž se nechávají vychladnout. Pak se obrušují, leští a jejich úprava končí nasazením pruhu z mosazného plechu, aby s rozšířením dolního konce rezonanční účinek ještě zvýšil. Kůži pro zásobník vzduchu si staří dudáci sami stahovali a zpracovávali. Kůže musí být neporušená, měkká a nepromokavá. Sešívá se ručně, hodně nasmolenou dratví. Hlasovým ústrojím dud je hrací strojek, který vyžaduje zvlášť velké citlivosti při výrobě. Jeho konstrukce je založena na vibraci pružného plátku připojeného k mosazné rource. Po dokončení všech dílů se jednotlivé části dud sesazují, utěsňují korkovými vložkami a neprodyšnost sesazení se zkouší současně s laděním nástroje. Vyladěním nástroje výrobní proces skončí.
Pro lidového hudebníka nebyla výroba vlastního nástroje jen otázkou řemeslně dokonalého zvládnutí různých materiálů, ale byla živou součástí jeho kulturního života a společenských styků. Nástroj sám sloužil výrobci nejen k vlastní hudební tvorbě, ale byl svými dekorativními prvky i výrazem jeho výtvarných schopností.

© Eva Bednářová
Zdroj: Umění a řemesla - 2/1961; čl. Dudy v historickém vývoji a současné výrobě, LOSOSOVÁ Adéla