"Starého mládence houdka Josefa Tejšlíka z Chodské Lhoty u Kdyně znali nejen na Kdyňsku, ale skoro na celé Šumavě. Podle vyprávění Hany Štěpánkové ze Kdyně, byl Tejšlík veliký, trochu shrbený, nosil modrý plášť o mnoha límcích, měl důkladné boty, ve kterých nezáblo, pořádnou beranici a v podpaží hřál své staré housličky, zabalené v několika povlacích pruhovaného polštáře. Byl samouk. Noty neznal, a když byl požádán, učíval tam, kde měli větší světnici, rozličným starým tancům, dnes už zapomenutým.
Vánoce byly pro Tejšlíka zdrojem příjmů. Před mnoha lety byl ve Lhotě ponocný starý Rychlák, švec, příjmením Halada. Nejmladší jeho syn Josef, soustružník, zastával o Vánocích svého otce. Byl dobrým zpěvákem a oblíbeným sousedem. Vybral si v obci mládence, kteří uměli zpívat, a před půlnoční pod Husníkojic lípou na návsi zpívali za doprovodu houdka Tejšlíka koledy. Na nejnižší větvi staré lípy byly postaveny malé jesle. Hoši rozsvítili smolná košťata, lucerny, obstoupili lípu a zpívali. Byly to starodávné koledy. Když zpěváci ve Lhotě kolem staleté lípy zpívali, ostatní odrostlá mládež chodila po vsi a troubila na trubky, jež si sama udělala z černého bezu. Napodobovala tak pastýře při narození Páně. I po cestě na půlnoční zpívaly se koledy.
Hned na Boží hod po ranní mši vyšel starý Tejšlík na koledy. Vcházíval do chalupy ve svém modrém plášti s trochu nakloněnou hlavou, podmračený, vážný a přímý. Pozdravil, popřál veselých svátků, chvilku poseděl a už vytahoval ze starých povlaků svoje housličky. Dal je pod bradu, prsty položil na struny, smyčcem, vypnutým až do oblouku, pohladil housle a hrál a všichni poslouchali. Rád se pochlubil svými dvojhmaty a také hrou "na sukýnko". To místo prstů používal při brnkání kousků tvrdého sukýnka a to se dětem zvláště líbilo.
Při hře si nohou stále podupával. Jednou se ho ptali, proč to dělá a dostali tohle vysvětlení: "Čerti mají tuze rádi muziku, bula by jich tu brzo plná sence, kdybych je nohou nezadupával."

© Eva Bednářová
Zdroj citace: Dudáci a dudácká muzika na Chodsku; SVAČINA Rudolf; 1990