"V polovině 19. století se začaly na Domažlicku objevovat měchové dudy, které tu byly nazývány německými, protože sem pronikly ze sousedního Bavorska. A také začal v dudáckých skupinách zdomácňovat nový hudební nástroj — Es klarinet. To přimělo výrobce dud (dudaře) uzpůsobit ladění do tóniny Es dur, aby klarinetista mohl využívat pro něj tu nejpříhodněji znějící tóninu C dur.
Nejvyhledávanějším dudařem vyrábějícím měchové dudy v uvedeném ladění se stal Wolfgang Štefek „Bolfík" (1842-1923) z Újezda.
Vznikala tak instrumentální tria později nazývaná „malými selckými muzikami". Při společném hraní Es klarinetisty, pískajícího ve vysoké poloze variace na první hlas nápěvu, houdka, který hrál „pod ním a po svém" rytmicky a melodicky zdobený druhý hlas podporovaný občas na přízvučných dobách dvoj- či trojhmaty, a konečně dudáka, jenž hrál o oktávu níž rovněž první hlas nápěvu, používajíc při tom hojně tzv. ramenářskou kvintu (její proznívání pod nápěv) i jiné melodické doplňky, vznikala jakási primitivní lidová polyfonie. Nebyla to promyšlená instrumentace písniček, ale nápadité, více či méně živelné lidové muzicírování.
Někteří houdci si podvazovali na druhé hmatové poloze hmatník houslí, což jim umožnilo hrát v předtím navyklé tónině C dur, přičemž znělo Es dur."

© Eva Bednářová
Zdroj citace: Lidová dudácká hudba na Chodsku v 19. a v první polovině 20. století - Národopisná revue - číslo 4/2005; BAIER Vladimír