Věhlas chodské keramiky zajišťovali řemeslníci, kteří vyráběli hlavně pro domácí trh. Lidé jako Josef Čípa, co jsem přišel z Kostelce nad Černými lesy a později jeho syn Bedřich, dále hrnčířská rodina Bendů a Martin Heidler. A též František Míča, kterému se tu podařilo postavit první použitelnou muflovou pec, takže mohl své zboží malovat na glazuru a zpestřit paletu užívaných barev. Míča nepocházel z Chodska, byl z Moravy a vyučil se v Kunštátu. Při zdobení keramiky volil vzory podobné moravským a po večerech mu přitom pomáhal malíř Rudolf Kamenický, zaměstnaný v Milotově keramičce jako návrhář. V roce 1929 ozdobili spolu vytočené výrobky tak, že měli v prodeji mimořádný úspěch. Míča zkoušel různé vzory a pozval si z Postřekova lidovou malířku Marii Kreuzovou. Ta vtiskla jeho keramice pestrost chodských šátků, flámišek a stuh. Hrnčíř dal téhle barevnosti černý podklad. Motivy z Chodska doplnil rudými máky a zboží, na němž převládaly červená a černá pak doslova udělalo díru do světa v Praze roku 1932. Tak se zrodila keramika která se dnes považuje za chodskou lidovou. Další řemeslníci z Klenčí šli brzy ve stopách Míčova úspěchu a měli takový odbyt, že nevystačili s vlastní prací u hrnčířských kruhů. Často museli jednou pálený a nezdobený střep kupovat v továrnách a pak jej pouze malovali.

© Eva Bednářová
Zdroj: Květy, r. 1985