Do kostela i na pouť berou si Chodky, mladé i staré, celý svůj slavnostní kroj: červené, hluboce vrapované sukně s krásnou „pantlí“ na lemu, šněrovačky bohatě vyšité, kabátky krátkého života s vydutými rukávy a varhánkami vzadu, taktéž na sukně rozkošně vyšívané, těžké hedvábné fěrtochy, květované neb pruhované, hedvábné šátky, loktušky, na hlavu bílé, krajkami lemované, někdy i prolamované pleny. Pod plenami mají hlavu zahalenu ještě v pestré „kosmonoské“ šátky (starobylý černě vyšitý čepec - koláč i s vínkem a pasem - odstěhovaly se, jak se zdá, již zcela do museí). V nákladném tom kroji jedna část splývá s druhou v nesmírně pestrý celek, ba jedna druhou zakrývá: plena spadá na tvary kabátku neb kožíšku, cípy drahých šátků kryje fěrtoch, a šněrovačka skoro všecka mizí. Na podiv jest, že Bulačky i v největších vedrech úplný, zajisté velmi těžký úbor neodkládají. Mužští, méně konservativní, nosí do kostela a na pouť alespoň pěkně, často lidovým ornamentem vyšité košile, pentle místo nákrčníku, krátké kazajky s lesklými knoflíky, kulaté kloboučky a vysoké boty. Spíše k muzikám se hoši vystrojí do koženek, zděděných vyšívaných vest a kabátů, narazí si vydrovku neb šíšák „klobúk“ s kytkou a fábory. Pestré obrázky Bulaček, vážně po domažlickém náměstí se procházejících, při krámcích smlouvajících a kupujících a v kostele zpívajících aneb kolem jeho vchodů malebně rozložených, jako v jediném kaleidoskopu soustředí se o pouti svatého Vavřince (první neděli po svátku tohoto světce) na „Veselé Hoře“ aneb na „Vavřinečku“ nad Domažlicemi. Tolik barev, tolik rázovitých postav a tváří, tolik bujného života tu kolem prostého bílého kostelíčka, mezi perníkářskými a kramářskými budkami u myslivny a pavilonu sroubeného, že se nám to zprvu ani nezdá výjevem ze skutečného všedního života českého. Jsme jako u vidění. Kdo jednou pobyl na „Vavřinečku“, jest to obrovská maková kytice, která svitá z lidí, u kostelíčka jest její střed, ale jednotlivé a četné květy rozsypala jako červené tečky po celém vrchu. Jenže ty tečky, když se к nim přiblížíte, poněkud jinak vypadají než květy v kytce. Jakmile totiž rozmilé Bulačky opustí náměstí, v okolí kostela změní své úbory, vrapované sukně, jejichž úprava dá značnou práci, ohrnou, zakryjí jimi nádherné fěrtochy i varhánky na špencrech a jdou jen tak ve spodničkách, taktéž velmi pestrých, přičemž vyniknou jejich šarlatové punčochy a malé střevíce neb botky. Jdeme-li za neděle k polednímu roklí sv. Vavřince, nyní v příjemný sad proměněnou, některou silnicí, ba i předměstími k Domažlicům, potkáme se se zástupy žen, každá nese si uloženou velkou loktušku, na ruce košík a ovšem modlitby v bílém šátku, muži zase vykračují si s deštníky. Zvědavě si je prohlížíme a skoro bychom ty šetrné hospodyně poprosili, aby spustíce si varhánkovou sukni, v plné nádheře se nám ukázaly. Starší selky — Bulky, prý mívaly takových nákladných sukní několik, tolikéž kabátků, kožíšků, fěrtochů a plen — podělovaly jimi své dcerky, a ty si nyní v nich chodí k slavným muzikám, tu ovšem bez kabátku, jen v šněrovačce „lajblíku" hojně blýskotkami vyšité, ba přímo posázené, a ve vydutých rukávech bělostné košilky; přes šněrovačku mají zkříženy dva šátky, pestrý hedvábný, a průhledný tylový, jež opět tvary šněrovačky zakrývají. Kolem krku několik řad granátů neb korálů, na hlavě pouze šátek na babku uvázaný; panímámy přicházejí v naškrobeném čepci s holubičkou, hoši hodně vystrojeni, samý fábor a kytka.

© Eva Bednářová
Zdroj citace: S poutnickou holí a brašnou: kresby a dojmy z cest; NOVÁKOVÁ, Teréza; 1930