< Život a zrání kroje mělo jiný rytmus než běžná proměnlivá móda. Novinky v oblečení se prosazovaly mnohem pomaleji a chtělo to mnohdy značnou dávku odvahy, aby se nápad nejen prosadil, ale aby také nositel, častěji nositelka „nepřišla do řečí”. O těchto klopotách se dovídáme hlavně až z poslední fáze vývoje krojů, kam sahá paměť posledních nositelů. Snad poslouží jako ukazatel směru. V této souvislosti vzpomínala Anna Kozinová ze Stráže na to, jak si v době l. světové války, v čase, kdy na Chodsku kroj plně žil, chtěla ušít zdejší flámišku – oblečení s jupkou - z modrotisku a k ní zkombinovat plátěnou zástěru s červenými proužky. Byl tehdy nedostatek látek. Obojí, dosud nezvyklé, chtěla prosadit. Nešlo totiž chodit jinak než ostatní. Záměr se musel nejprve ujmout: „A pudu, pudu do města, prstem na mé budou ukazovat, ale podruhý to budu mít zas. A řekla sem si - červenej kartounek si dám takhle přes tu zástěru dvakrát. A pudu po rynku a budete vidět. A Marena Bílkúc, tuto vona je ešče živa, řekla: ale Hanče nedělej to, eště máš co nosit, takovou bídu nemáš. Ale byli by to chytili.“ Je zde obojí. Oděvní nápad i regulace právě místní znalkyní a respektovanou strážkyní oblečení, krojovou švadlenou Marií Bílkovou z Mrákova.

Jindy se věc ujala. Stejná pamětnice uvádí příklad ze svého mládí kolem roku 1900, kdy v kroji začínaly jupky, zde zvané „flámišky". Vyprávěla o tom, jak jí a sestře maminka koupila takovou jupku od krajánka z Plzně. Děvčata si ji vzala zatím na nejhorší práci, když šla na pole sbírat kamení: „...Šli kolem ňáký muský z Nevolic. Nejdřív sme se před nima schovávaly... ale pak se to zalíbilo, a tak bába Piskáčkojc to našila a už to šlo na chapačku... Napřed nebylo myslitelný, aby někdo šel ve flámišce, kdepak v neděli.“ O generaci později chodily ve flámiškách na Chodsku všechny a v závěru vývoje se toto oblečení nosilo běžně i ve svátek – konečně stará generace žen tak chodí dodnes. <

© Eva Bednářová