Zajímavý jest na Domažlicku domácký průmysl dřevařský, který hlavně rozšířen je v obcích na úpatí Čerchova. Dřevorubci zachovali si dodnes nejlépe povahu svých předků chodských. Bída jest v chudých chatrčích dřevorubců domovem. Děti i v zimě chodí bez obuvi, nejvýš že dostanou na bosou nohu dřeváčky a na hlavu teplou čepici. Veliký význam v tomto chudém kraji má proto vánoční nadílka, jíž dostává se každoročně od Pošumavské jednoty s klubem českých turistů nejchudším dětem teplých střevíců a nejnutnějšího oděvu.
Práce dřevorubců je těžká. Zimní svážení dříví na saních spojeno jest se stálým nebezpečím života a vyčerpává síly pracovníků za špatnou mzdu až do úpadu. A přece toto svážení dříví, při němž vydělají jedny saně s třemi i čtyřmi pracovníky as 2 zlaté denně, jest ještě nejvýnosnější, co ubohý dřevorubec má.
Zpracování dřeva ještě daleko méně se vyplácí. Dělají se zvláštním primitivním způsobem necky na válení chleba, lopaty, topůrka na sekery, vařečky, vřetena, dřeváky, košťata a škatulky. Při pilné práci od rána do večera činí denní výdělek 40—50 kr. Dřeváky, na nichž skoro celý den se pracuje, platí se za 40 kr. Nejrozšířenější je dělání škatulek na sirky, do lékáren, na leštidlo a pod. Při nejpilnější práci celá rodina udělá za den as 2500 kusů škatulek (sponek). Za tisíc škatulek obdrží od překupníka 45 kr., z čehož asi polovinu musí dáti na materiál. Ale ani zbytku nedostane se našemu pracovníku hotově. Překupník (Žid) dá mu místo peněz různé zboží většinou pochybné jakosti (uherskou mouku a pod.) a draze počítané, takže dřevorubci i tu jsou v pravém slova smyslu okrádáni.

© Eva Bednářová
Zdroj citace: Šumavan, r.1900