Tento svátek se slaví 50 dnů po Velikonocích. Tyto svátky provázejí bohaté a svým charakterem různorodé a starobylé obyčeje, které se vážou k vodě a zeleni, k vodním pramenům, k prvnímu vyhánění dobytka na pastvu a k ochraně hospodářství.

Na venkově bylo zvykem z doby stavení kolem oken a dveří zelenými ratolestmi, obvykle lipovými. Svatý Duch byl v lidové tradici zpodobněn v holubičkách, zavěšených na niti na trám ve světnici. Na tělo se použil výdunek slepičího nebo husího vejce olepené sítinou nebo textilem, přidala se hlavička z těsta a varhánkovitě naskládaný papír vytvořil křídla a ocas.

Na Chodsku pohůnci o letnicích "vozili lenocha". Kdo první vyhnal dobytek na Svatodušní pondělí ráno na určené místo, označené hajkou (holí s věchtem slámy), byl králem a hajku si vzal sebou na důkaz prvenství. Pak si hoši zvolili prvního a druhého ministranta, kočího a vaječníka, další byli koně. Král měl na hlavě papírovou korunu, přes šaty vykasanou košili a v ruce žezlo - odkorněný stromek, jehož větve se ohnuly nahoru a prostrčily otvorem provrtaným v kmeni. Lenocha, který přihnal stádo poslední – říkali mu také klepec, pecivál i pikšvonc - vozili ve vozíku zakrytém chvojím. Vedeni pohůnčím králem obcházeli chlapci stavení a vybírali dary na chudého krále. Když obešli celou ves, pikšvonce zavezli k rybníku a hodili ho do vody za trest, že byl líný. Musel přeplavat celý rybník. Potom na návsi, kde se shromáždila celá vesnice, král a ministři vylezli na strom. Ministři vyvolávali průpovídky o každém statku a jeho lidech podle velikosti daru a král přisvědčoval.

Příklady:

„Hu Ševčíků sú hodný lidi, každyj ve vsi je rád vidí.“

„Hu Karbanů samý chrastí, skoupá selka málo mastí.“

„Hu Votavů za vraty dělají se kleváty.“

Hu Kovářů pod okny zahrádka, sú tám dje hezký děvčátka.“

„Hu Psůtků na dvoře všecko to krákoře.“

Hu Vojtů v sadě štípek, je tám divče jako kvítek.“

Mezi jednotlivými provoláváními se král ptá: „Je-li pravda?" a ministranti odpovídají: „Je pravda".

U letnicových říkánek nastala změna v 90. letech 19. století. Urážlivé říkánky, i když často velmi trefně mířené a často fungující i jako lidový soud, byly obecními úřady zakazovány.

© Eva Bednářová

Zdroj:

• Chodsko; JINDŘICH Jindřich, 1956
• Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře; VEČERKOVÁ Eva, 2016