Odpoledne na sazometnou středu se poprvé sešli v kostele chlapci – drkáči, dřízďáci - a jakmile dal duchovní znamení, že "hodinky" (modlitby Svatého týdne)  jsou skončeny zhašením třetí svíce, vyběhli drkáči ven z kostela a "honili Jidáše", což byl ten z chlapců, který byl první venku a zvolal: "Já jsem Jidáš!"

"My Jidáše honíme ha dřevem mu zvoníme, ha přitom se modlíme, hdo ho vjidíl, hajt nám poví vo nevjerným Jidášovi. Haž Jidáše chytíme, do vohně ho hodíme. O, Jidáši nevjernyj, cák si to hučinil, že si Krista, svýho mjistra, tím zlyjm židom prozradil? Mušíš za to člapát bláto, ha po smrti v pekle hořít, s čmertem ďáblem se tám mořít."

Drkáči pak od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty chodí po vsi s řehtačkami a klapačkami (vždy ráno, v poledne, ve tři hodiny odpoledne a večer) a tímto rytmickým lomozením nahrazují zvonění zvonů, které odlétly do Říma. Tato úloha chlapců se končí na Bílou sobotu, kdy ti starší chodí po domech pro výslužku, o kterou se pak rozdělí podle účasti na klepání.

© Eva Bednářová

Zdroj:

• Chodsko; JINDŘICH Jindřich, 1956
• Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře; VEČERKOVÁ Eva, 2016