Oblast domažlického okresu byla po staletí neoddělitelně spjata i s německy hovořícím obyvatelstvem. Tak jako Češi, měli i Němci tisíce zvyků, které je doprovázely po celý rok. Jsou Velikonoce, tak si připomeňme některé německé zvyky, které tyto svátky doprovázely. V roce 1905 vyšla v Praze zajímavá kniha německy hovořícího etnografa Aloise Johna z Františkových Lázní. Kniha se jmenuje Sitte, Brauch und Volksglaube im deutschen Westböhmen, česky Zvyky, obyčeje a lidová víra v německých západních Čechách. Alois John se pomocí spolupracovníků pokusil zachytit lidový rok a běh života v německy mluvících oblastech od Doupova, přes Žluticko, Karlovarsko, Chebsko, Tachovsko, Horšovskotýnsko, Nýřansko až k oblasti Železné Rudy. Nám nejblíže jsou vesnice jako Lučina (Grafenried), Nový Kramolín (Neugramatin), Lískovec u Bělé nad Radbuzou (Haselberg), Štítary (Schüttarschen). Možná i Nýřany a Chotěšov (Nürschan, Chotiesau). To vše jsou místa, kde žila početná německá populace hovořící různými dialekty západočeské němčiny, které se také říkalo egerlandština (podle jména Eger, což je město Cheb, ale i řeka Ohře).

Na straně 57 knihy A. Johna se dočteme, že Velikonoce začínaly na Květnou neděli a následuje celá řada pověr a zvyků, často lokalizovaných do konkrétního místa.

Květná neděle: kromě svěcení tzv. kočiček, tedy proutků vrby, se dočteme, že se požívaly i jiné stromy. V Lučině, Lískovci a v Nýřanech měli lidé i větvičky jalovce, angreštu, jeřábu a javoru. Požehnané větévky měly magickou a očistnou moc. Na Chotěšovsku se věřilo, že když rodiče těmito větvičkami budou švihat své děti, ty pak přestanou být líné. Rovněž se tradovalo, že kdo jimi švihne sám sebe 3x přes záda, toho opustí lenost a bolest v kříži. V Lučině lidé doporučovali tyto proutky i formanům. Pokud je za jízdy drželi spolu s opratí, vyhnuli se nemoci nejen jim a koním, ale rovněž to chránilo samotný povoz před nehodou. Dále lidé v Lučině vykuřovali na Květnou neděli pomocí jalovce svá obydlí a maštale. Nejen na Velký pátek, ale prý i na Květnou neděli se otevíraly hory s poklady. Jednou z nich je i (Starý) Herštejn, který se svém nitru jedno takové bohatství ukrývá. A v Lučině se rovněž věřilo, že by si každý jedinec měl na Květnou neděli obléknout kus nového oblečení. Nicméně, musel dát pozor, aby jej neušpinil tzv. palmový osel. Což byl zvyk spojený právě s Květnou nedělí, kdy byl vesnicemi tahán dřevěný osel a na něm seděl ministrant oblečený jako Ježíš Kristus.

Zelený čtvrtek: ve čtvrtek odlétly zvony do Říma a po vesnicích chodily hrkači, kteří je nahrazovali a 3x denně oznamovali mši. My mluvíme o tom, že mají řehtačky, klukům pak říkáme drkáči. Malí Němci měli např. Klaperrn, Schubklaperrn, či Schnurren. V Lučině při procházení vsí zpívali: „Wir ratschn, wir ratschen den englischen Gruß, den jeder katolische Christ beten muß.“ Tedy: „Drkáme, drkáme andělské pozdravení, které se každý katolík musí modlit.“ Z Lískovce u Bělé máme zprávu, že večer pak drkáči zpívali: „Wir ratschen das Gebet des Herrn, gelobt sei Jesus Christus.“ Česky: „Drkáme modlitbu Páně, pochválen buď Ježíš Kristus.“

Tito drkáči dostávali za svou službu jako odměnu načerveno nabarvená vajíčka. S těmi hráli různé hry, oblíbená byla ta, kdy o sebe dvě vajíčka udeřila a zvítězil ten, komu se nerozbilo. Nebo alespoň utrpělo méně. Kluci z Nového Kramolína říkali hře „Anbocken“, ti z Lučiny pak „Boreln“.

Velký pátek: i tento den byl spojen s celou řadou pověr. Ve Štítarech se doporučovalo obsypat včelí úly šrotem. To mělo zajistit hojnost medu a štěstí.

Bílá sobota: opět se pálil očistný oheň a uhlíky z něj měly velikou moc. Na Chotěšovsku se doporučovalo dát je např. do sklepa jako ochrana před ropuchami nebo na pole, jako ochranu úrody.

V sobotu se i vracely zvony z Říma. Během jejich opětovného vyzvánění bylo prý dobré pokropit střechu stavení jako ochrana před požárem domu (Štítary, Nový Kramolín). V Novém Kramolíně lidé během zvuků zvonů oblévali ovocné stromy pro lepší úrodu a také oblévali úly. V Lučině se na Bílou sobotu zapichovaly kočičky do polí, rovněž kvůli ochraně.

Velikonoční neděle: brzy ráno, před úsvitem, se nabírala voda, které měla očistný charakter. Chránila lidi od kožních a očních chorob, ale např. na Nýřansku se dávala i dobytku a na Chotěšovsku se v tekoucí vodě zajeli i koně. Dopoledne se v Lískovci jedl požehnaný koláč a vajíčka se solí. Ve Štítarech si braly selky do kostela na mši vajíčko, které leželo odložené od Zeleného čtvrtka. Pomocí něj prý v kostele poznaly, která sousedka je čarodějnice.

Bílá neděle: je to neděle následující po Velikonocích. V tento den šly v Lučině 10leté děti poprvé ke Svatému přijímání.

© Aneta Aras

Zdroj :

• Sitte, Brauch und Volksglaube im deutschen Westböhmen, Alois John, Nakladatelství Karl Bellmann, Praha 1905. Marcel Paška.