Teprve Národopisná výstava nám názorně ukázala, co za krásné a hezounké zvyky a obyčeje oživovaly významnější a památnější chvíle našeho venkovského života. Bylo na to právem a bohužel pozdě žalováno, že nejen pěkné národní kroje ale i poetické zvyky a obyčeje valem mizí a že nebude dlouho trvati a o rázovitých a prapůvodních těchto lidových projevech dočítati se budeme pouze v knihách a budeme museti zajíti do hodně zastrčeného horského zákoutíčka, abychom aspoň jejich zbytek našli a viděli jej na vlastní oči. A proto kde se s podobnými památkami svéráznosti českého lidu ještě shledáváme a kde je proud modernosti nevyhladil úplně z povrchu, pečlivě jich dbejme a zachovávejme je, neboť právě v nich skrývá se nezahalená a neporušená poezie i mravní nedotknutost. V tom směru skutečně požehnaným krajem je Chodsko, z minulosti českého národa proslavení Chodové. Roztomilým dokladem toho, že Chodsko je po dnes krajem velice zvláštním a svérázným, je obrázek, jejž přinášíme. Čtenář dozajista poznává, že přišel do rozkošného svatebního ovzduší. Už provedeny byly všecky starodávné zvyklosti a obyčeje a pro nevěstu nastává chvíle nejrozhodnější a nejvýznamnější, chvíle „čepení“, kdy bude svlečena z roucha svatebního. Družba, tento předůležitý svatební činitel a patron svatby, vykonal už hlavní díl svojí velké povinnosti, mezi matkami a jím smluven konečně i „prodej nevěsty“, „pomoc“ je složena…teď jen mu zbývá, aby provedl poslední kapitolu své družbovské povinnosti a dopravil nevěstu k „čepení“. Ale to není na Chodsku věc zrovna snadná. Nevěsta sedí za stolem v rohu a kolem dokola střežena je věrným sousedstvem, které ji družbovi jen tak zhola nevydá. Nevěsta nesmí kolem stolu ani nalevo, ani napravo, nýbrž musí přes stůl a přes ten může dle starodávného a platného zvyku jenom tehda, až družba přes něj vysází most z peněz, po kterém nevěsta pak snadno a volně může přejíti Každý družba je šelma, podšitá kopa, který nikoho a ani sebe nezarmoutí. Začne tedy most penězi vykládati, ale aby kapsa zůstala aspoň trochu plná a most přece jenom byl vysázen, vysází od rohu k rohu jen tři peníze. Ale teď se do toho vloží matky i ostatní spolusvatebčané a do milého družby se pustí, co že ho to napadá, aby se mohla nevěsta vydati na cestu k „čepení“ po takovémto mostě, je tuze slabounký, špatně a ledabyle vysázený a nevěstě by se snadno mohla státi vážná pohroma, že by se naposledy propadla а k tomu „čepení“ se ani nedostala. Družba se podrbá za ušima, sáhne hloub do kapsy a most zesiluje tak dlouho, až svatebčané svorně uznají, teď že už je dosti silný a že nevěstu udrží. Tu teprve vydá se nevěsta na cestu, družba jí podá ruku, sesadí ji, muzika spustí skočnou, družba popadne nevěstu kolem pasu a zatancuje s ní až ke komoře, kde už ji vezmou ženy ve svou ochranu. Za nějakou dobu vyjde nevěsta z komory docela jinačí, vyjde ne jako nevěsta, ale už jako žena v malebném kroji svátečním. Může – li býti krásnějšího a významnějšího zvyku svatebního? Nevěsta jde k oltáři přes „most“, ale teprve tehdy, když je bezpečný a pevný. Je to krok důležitý a rozhodující pro celý život…a tu je vždy první podmínkou, aby ten „most“ ze svobody do stavu manželského vedoucí byl dobře podepřen a láskou, blahem a štěstím zajištěn a vyzlacen.

© Eva Bednářová
Zdroj: Národ: občanský kalendář na obyčejný rok; 1896