Svatá Barbora patří mezi mučednice, o kterých se nedochovaly spolehlivé zprávy. Žila pravděpodobně někdy kolem 3. století v Malé Asii (dnes území Turecka) jako dcera bohatého kupce Dioscura, který byl nepřítelem křesťanů a vedl dceru v pohanském duchu. Aby jí ochránil před vlivy okolního světa, uvěznil ji v kamenné věži. Ovšem jeden ze sloužících byl tajným křesťanem a Barboru přivedl k tomuto náboženství. Otec ji chtěl donutit zříci se nové víry, vydal ji prefektovi, který Barboru vsadil do vězení a nechal ji mučit. Rozkaz usmrtit Barboru mečem vykonal pak sám Dioskuros. V tom okamžiku ale vyšlehl z jasného nebe blesk a na místě krutého otce zabil.
Svatá Barbora patří mezi Čtrnáct svatých Pomocníků, je patronkou povolání, u nich hrozí riziko náhlé či násilné smrti - tedy horníků, dělostřelců, kovářů apod.

Do současné doby se udrželo a stálé oblibě se těší věštění na vdavky, budoucí život a splnění přání v příštím roce z nařezaných větví, ovocných stromů – třešně, višně, švestky – barborek. Pokud vykvetou, nebo se zazelenají do štědrého večera, je naděje, že se přání splní. Platila proto tradiční pravidla: Větve měly být nařezány před východem slunce, pravidelně zalévány, a to přímo z úst a neměly se brát holou rukou. Obyčej sestává ze dvou komponentů: Je v něm zakořeněno staré plodnostní kouzlo zeleně, k němuž se pojí dotazování se budoucnosti na začátku adventu jako nového období.

Svátek svaté Barbory je prvním dnem obchůzek maskovaných postav v adventu. Barborka, bíle oděná postava je jednou z několika variant zimních ženských postav. Barborky chodívaly zvečera 3. nebo 4. prosince. Přestrojovaly se za ně hlavně dívky a vdané ženy. Tváře měly zabílené moukou, v pravé ruce nesly proutek, metličku ozdobenou pentličkami či svíčku, v levé košík s dárky. Obličej jí zahaloval bílý závoj nebo rozčesané vlasy, aby nebyla k poznání. Ohlašovala se šlehnutí tím prutu do okna nebo zvoněním, většinou nemluvila a když tak změněným hlasem a vyzývala děti k modlení.   Na Chodsku obdarovala poslušné děti cukrovím, jablky a koláčky zvanými barborky, které k tomu datu pekli pekaři. Nehodným dětem pohrozila slovy: „Burem poslúchat v nebji nebo za komínem, asli ste se polepčily, za rok přídem zase ha zlyjm děťom nasekáme.“ Skladba barborských obchůzek byla v některých krajích pestřejší a podobala se obchůzkám mikulášským. Zapojovalo se do nich i více maškar, na Chodsku například zaznamenáváme v obchůzkách i čerta. Dělo se tak spíše na konci 19. století, tradice se postupně zredukovala na obchůzku bíle maskovaných dívek.

© Eva Bednářová
Zdroj citace: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře; VEČERKOVÁ Eva; 2015