„Když na Hromnice ze střech teče, zima dlouho se povleče.“

"Je-li o Hromnicích studeno, přijde brzy jaro."

"Svítí-li slunce na Hromnice, bude zimy o šest neděl více."

"Na Hromnice jasná noc – bude ještě mrazů moc."

"Na Hromnice musí skřivánek vrznout i kdyby měl zmrznout."

…

Hromnice jsou svátkem, který prošel řadou proměn. Jeho původ vychází z keltského svátku Imbolc, který byl oslavou blížícího se jara. Imbolc byl zasazen přesně do poloviny období mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. Křesťané toto časové vymezení převzali.

Podle Lukášova evangelia se Marie s Ježíškem vydala do chrámu, aby jej zasvětila Bohu. A tam byl chlapec označen jako světlo k osvícení národů. Proroctví o světle pak dalo vzniknout lidové tradici svěcení svíček.

I na Chodsku se druhého února v kostele před mší světily „hromničky". Tyto svíce byly zdobené obrázkem Panny Marie, křížkem nebo květinami. „Roužínaly" (rozsvěcovaly) se pak vždy při bouřce, aby chránily před bleskem.

Zapálená hromnička se též dávala do ruky umírajícímu. Věřilo se, že její svit doprovází člověka na cestě do věčnosti. Nicméně takto použitá svíce již ztratila svou posvěcenou moc; tu přenechala umírajícímu.

Na Hromnice také platila různá pravidla. Především bylo zakázáno šít; špička jehly mohla totiž přitáhnout blesk – božího posla. Nesmělo se mluvit nevážně ani klít. A na Chodsku byl zakázaný tanec. Ten, kdo by si v tento den „poskočil“, do roka by zemřel a nedostal by se do nebe.

© Eva Bednářová