Jedna z velkých postav z československého odboje za 2. světové války, tehdy ještě podplukovník Josef Sucharda bydlel v Domažlicích, nedaleko vily svého přítele spisovatele Jana Vrby. Narodil se v mlynářské rodině 18. dubna 1883 v Řehči u Jičína, jako třetí z deseti dětí. Po otci zdědil vášeň pro zbraně a střelectví. To nasměrovalo jeho další dráhu, kdy po vychození jičínské reálky zvolil vojenskou kariéru.

V roce 1900 byl přijat do kadetní vojenské školy v Lobzowě u Krakova v Haliči, kterou po čtyřech letech úspěšně dokončil a obdržel hodnost poručíka. Poté působil jako učitel v poddůstojnických školách v Praze a v Českých Budějovicích. Odtud odešel v roce 1905 do Lvova, který tehdy patřil Rakousko – Uhersku a kde se naučil polsky a ukrajinsky. 

Na frontě 1. světové války se nejprve stal velitelem kulometného oddělení, později také velitelem roty a praporu. V bojích prožil 38 měsíců, kdy byl třikrát zraněn a povýšen do hodnosti kapitána. Konec válečných událostí jej zastihl v Milovicích, kde 28. října 1918 převzal velení v rozsáhlém vojenském táboře. 

Později se oženil s Marií Schellerovou, s kterou vychovávali dvě děti Eduarda a Evu. Vedle vojenských povinností se zabýval i sportovní střelbou a jako vynikající střelec se zúčastnil v tomto sportu také olympijských her v Antverpách a v Paříži a mnoha dalších mezinárodních závodů. Jan Sucharda se v období první republiky stal mistrem Československa ve střelbě a pomáhal organizovat naše národní střelectví.

Jako velitel Hraničářského praporu 4. ve Vimperku vychoval mnoho zdejších ochránců  hranic, pro které byl velkou morální autoritou. Za německé okupace pak mnozí z těchto pohraničníků vstoupili do Suchardovy partyzánské jednotky. Při částečné mobilizaci v květnu 1938 se stal podplukovník Sucharda velitelem pluku ve Stodu u Plzně, s kterým prožil ústup z obranných opevnění. Po rozpuštění tohoto vojenského útvaru byl přidělen jako člen delimitační komise a styčný důstojník na Šumavu, kde na vimperském a prachatickém úseku vytyčoval novou hranici československého státu.

V listopadu 1938 byl povolán na horkou chodskou půdu, kde měly do zabraného území patřit ryze české obce – Postřekov, Díly, Klenčí, Chodov, Trhanov, Pec a Česká Kubice. Podplukovník Sucharda se snažil při náročných jednáních o stanovení státní hranice s německou stranou, uhájit každý metr české země. Velkým diplomatickým úsilím se mu podařilo například zachránit památný hrádek se sochou Jana Sladkého Koziny a dosáhl přemístění hraničních kůlů z vrcholu až na obvod   hrádeckého lesa, takže socha zůstala na českém území. Ještě před příjezdem wehrmachtu na okupované území poručil domažlické vojenské posádce odvezení sochy J. Š. Baara z Výhledů do Chodského hradu, kde byla ukryta po celou dobu války. Sucharda ji tím zachránil, neboť žulový podstavec sochy byl rozmetán Němci dynamitem.

Brzy po těchto událostech se zapojuje do domažlického odboje a obstarává styk zdejší ilegální skupiny „Bratrské dílo“ s ostatními organizacemi v protektorátě. Počátkem roku 1940 byla však skupina prozrazena a pozatýkána. Dne 23. března je v Domažlicích zatčen i Josef Sucharda a deportován do věznice v Regensburgu a brzy poté převezen do koncentračního tábora Flossenburg. Odtud si ho pak odvezlo klatovské gestapo, jelikož měl být vyšetřován ohledně ilegálního držení zbraní. Z Klatov se přes Pankrác a Drážďany dostal nakonec do koncentračního tábora v německém Budyšíně. Pro znalost jazyka ho zde gestapo používalo jako tlumočníka pro polské a ukrajinské vězně. Odtud se vrátil 10. září 1942 ve velmi zuboženém stavu, když zhubl o 35 kilogramů. V letech 1943 – 1945 se podílel na organizování odboje v okolí Vodňan, Bavorova a Husince. Tak jeho přičiněním vznikla partyzánská skupina Šumava II, jíž se stal velitelem. Ta čítala koncem dubna 1945 již 1590 členů mužstva a 69 důstojníků.

V neděli 6. května 1945 přijel Sucharda jako generál partyzánů se svým synem na motorce do Prachatic, aby vyjednávali s nacistickým velením města o předání moci, když se americké osvobozenecké jednotky nacházeli jen nedaleko odtud. Chtěli tak předejít bojovým střetům v prostoru města a zamezit zbytečným ztrátám na lidských životech. Místo rozhovoru byli však zatčeni a okamžitě odsouzeni k trestu smrti zastřelením. Poprava měla být vykonána druhý den ráno na dvoře místní školy. Příslušníci SS Suchardovu motorku odvezli, což byl důvod pro Revoluční národní výbor v Prachaticích požádat Američany o okamžitou pomoc a zásah.

 V noci téhož dne začala těžká kanonáda amerických děl směrem od Volar, a to bylo dobrým znamením, že vyslaná spojka se dostala šťastně do cíle a Američané okamžitě zahájili svou akci. Během noci na 7. května utekl z Prachatic celý štáb pancéřové armády SS i se svým velitelem generálem Nehringem. Sucharda se synem Eduardem vyvázli smrti rozumným zásahem jednoho německého důstojníka, který viděl neudržitelnou situaci wehrmachtu ve městě a tajně nechal oba kolem 23 hodiny uprchnout.

Odpoledne 8. května 1945 přijíždí Josef Sucharda se svou partyzánskou jednotkou opět do města a zbytek německého vojska bez odporu odzbrojuje. Téměř všichni členové NSDAP z Prachatic utekli. Ve středu 9. května 1945 se Sucharda sešel se členy Revolučního národního výboru na radnici, kde si zavolal vedoucí úředníky kterým oznámil, že Prachatice přecházejí opět do českých rukou. Byl předvolán starosta města Watzlawik, jako nacistický předák na místě zatčen a správa města předána Václavu Pilátovi. Josef Sucharda se stal 11. května 1945 předsedou okresního národního výboru v Prachaticích. Tuto funkci zastával do 8. listopadu 1945. Při odchodu do zálohy byl povýšen na plukovníka a jmenován čestným občanem rodné obce Řeheč. Jeho nelehký život skončil v Prachaticích 19. ledna 1963 na srdeční selhání.  

© Alexej Petrašovský