Ukázka z povídky Hrnčená bába:

>V dřevěné kůlničce hrnčíře Čípy v Klenčí otáčela se jeho nejvěrnější zákaznice bába Štěpánková. Vršily se kolem ní hrnce, plotňáky, dušáky, hucháče různých tvarů i velikostí, za nimi se tlačily kastroly, pekáče, bábovky, rendlíky a nad nimi na dlouhém prkně stály jako vojáci v řadě břichaté džbány i džbánečky, všecko dosud teplé, jak je před chvílí vytáhli tovaryši z horké ještě peci. Štěpánková pohybovala se mezi těmi křehkými nádobami na svá léta s podivuhodnou křepkostí a jak brala do ruky jednotlivé kousky, jak ťukala na ně kotníkem, i jak na nich rychle našla každou sebeskrytější vadu a nepatrnější kaz, to všecko na první pohled prozrazovalo zkušenou odbornici.

Ona vlastně svým podomním obchůdkem živila sebe i svého o deset let staršího muže. který už к ničemu nebyl a víc ležel na posteli, než chodil. S bídou nakrmil kozičku, poklidil ptáčky v klecích a převařil si mléko k obědu, když stařena den po dni, po celý týden běhala po vsích a prodávala nádobí nejen za peníze, ale i za mouku a omastek. Brambory jim rostly pod lesem na políčku a tak vytloukali u Štěpánků živobytí, že alespoň bídy a hladu nezakusili, a když k Novému roku zaplatili dvě desítky domácímu za tu dírku, ve které se krčili, dobře bylo oběma starouškům.

I dnes večer se chystala Štěpánkovic babička vesele na zítřejší svoji obchodní cestu. Připravila si třikrát podražené punčochy, ve kterých se jí pohodlněji chodilo než v každém střevíci.

Zítra je sice boží neděle, všechno i ten dobyteček odpočívá, ale babička nesmí si hovět doma, neboť právě neděli počítá mezi své nejlepší dny. Musí vyjít časně ráno, aby se před osmou dostala do Meclov, kam postaví nůši pod kostel, sama si zajde na ranní mši svátou a po ní hned vyloží zboží na zeleném drnečku u kostela. Prodává i zakázky přijímá, ba i vzkazy vyřizuje a pak teprve objednané zboží roznáší. Štěstí je, že babička za mlada chodívala se zedníky do Vídně na stavby, naučila se německy jako česky, takže teď svět má otevřený a může se směle pustit po celém ronšperském okresu, i do jeho bohatých vesnic, kde sedláci nesázejí jenom brambory a nerozsívají jenom len a oves, ale pěstují na polích pšenici, mák, řepky, ba i chmel a cukrovou řepu. Tam tak nehledí na groš, ani na sousto jídla a nesmlouvají do krve, než koupí za dva nové žejdlíkový krajáček. Řadu let chodí babička po těch vsích, všude ji znají a nikdo jí odtamtud nevypíchne.

Vstalo čarokrásné nedělní ráno, dne 11. dubna léta Páně 1915, na které stará Štěpánková do své nejdelší smrti nezapomene. Umyla se, pokřižovala, vypila plotňáček kozího mléka, kousek chleba pro kmotra příhodu vstrčila do kapsáře, uvázala si polštáříček vycpaný senem kolem pasu, aby ji nůše v kříži netlačila, široké popruhy pěkně si narovnala na ramenech, aby se do masa nezařezávaly, a s Pánem Bohem vyšla…<

Sken celé knihy je k veřejnému shlédnutí ZDE