>Z polí a luk na Chodsku už sice zmizely, ale za stodolami leckdes v koutě ještě se stydlivě krčí a pomalu vymírají staré, plané hrušky. Lidé je u nás všelijak jmenují. Nejčastěji říká se jim „pláně“, někdy také „hniličky“, „bobečky“ nebo „píchavky“. Těmto otrlým stromům neublíží ani mráz ani hmyz, kvetou i rodí každoročně, jenom že o jejich plody dnes už nikdo nestojí. Když na jejich pečlivě pěstovaných, šlechtěných sestrách zrají žluté máslovky, voňavé muškatelky, podlouhlé piksly, sladké čáslavky, šťavnaté makovičky, rané jakubky, zavalité pergamušky, jež všecky v ústech sládnou jako med, tu na starých pláních ukáží se celé trsy drobných hruštiček, sotva tak velkých jako bramborové bubleny, kyselých jako štír a trpkých, až se při pouhé vzpomínce na jejich chuť jazyk kroutí a ústa stahují. Po svatém Bartoloměji však počnou hruštičky na pláních žloutnout a padat. Nečesají se, ale střásají. Celé nůše se jich odnesou na hliněnou lepenku nad stropem na punebí, kde do sv. Václava uleží, zhniličí a zesládnou. Pak se jim musí vytopit chlebná pec, tam se usuší natvrdo a „zima dlouhá všecko zkrouhá“.
„Vylez na punebí ha přines mi prahoušel hruštiček, habych míla na prachandu,“ říkávala mi nebožka babička, kdykoli si vařila kaši z pšena. Utloukla je v hmoždíři a pozvala mě na oběd. „Rozpíčky z pobílý mouky ha z hruštiček vomáčka“ alespoň jednou v týdnu zjevily se na chodském jídelním lístku. Vdolky a koláče mazaly se sice tvarohem, švestkami, perníkem, ale „hruštičková pomazánka“ nesměla nikdy chybět. Hruštičky stály i na štědrovečerním stole a těšily se veliké vážnosti jako lék při různých žaludečních chorobách a v rozličné úpravě. Když zuřila v kraji cholera, tu prý nemocní hasili svoji strašnou žízeň „vodou z hruštiček“ a tvrdí se, že kdo ji pil, každý se uzdravil. To všecko patří dnes nenávratné minulosti, neboť na prstech jedné ruky spočítal by ty plané hrušky, kterých se dosud nedotkl štěpařův nůž a nenarouboval jim některý z ušlechtilých druhů letních nebo podzimních hrušní, jichž vyvážejí od nás sadaři celé vozy do světa.<

•

>Mocné kouzlo jara podmaňuje si celou přírodu. Čarovná jeho síla vládne nad horami i dolinami, nad polem i lesem. Potoky a řeky, kvítí na lukách a v zahradách, stromy a keře podléhají šmahem jeho moci, na milost a nemilost vzdávají se mu i všichni živí tvorové boží. Hmyz rozbzučel se svou jednotvárnou písní, z kukel jako rakví vylézají motýli, ptačím šveholem znějí koruny kvetoucích třešní a štěpů, starostlivé kvočny vodí hejna kuřat na první vycházky do sadů a zahrad a husí matky v čele svých dětí podnikají odvážné plavby po hladině rybníka za neznámým cílem... Bujarým životem probouzí se i vesnice pod černými lesy. Seděla jako velké mraveniště uprostřed polí a luk, tichá, sněhem zavátá, jako mrtva. Jarní slunce rozhořelo se nad ní a hle — všechny cesty i cestičky černají se lidmi. Každý pospíchá buď za pluhem anebo branou, ženy — plné klíny jarních semen — do vlhkých brázd rozsévají jako zlato žlutý ječmen anebo jako stříbro bílý oves, suché chrastí a smrkové šišky nosí z lesa staré babičky s dětmi, po jetelištích a lukách pilné ruce rozhrabují šedé krtiny, sbírají kámen a po stokách zavádějí vodu na suchopáry... A do srdcí při té radostné práci vkrádá se nevědomky takový opojný cit, lahodný jako vůně stolistých růží, silný jako víno a sladký jako zpěv slavičí... Nikdo se mu neubrání, nikdo mu neodolá. Skrývá se v něm touha i naděje, láska i nenávist, radost i žalost... Když hvězdy vyjdou na modrou oblohu a měsíc posadí se nad čerchovské lesy, když jako pěna nad vlnami vod zachvějí se nad vesnicí zelené koruny stromů a teplý vánek rozšepotá svěže zelené lístky i sněhobílé květy — tu nelze jinak, rozezpívá se, musí se rozezpívat i naše ves pod černými lesy...<

Sken celé knihy je k veřejnému shlédnutí ZDE