Vzpomínky na J.Š. Baara, který byl dobrým přítelem autorčina otce.
 

Ukázky:

• Klenečská léta Jindřicha Šimona Baara měla být dovršením jeho díla, shromažďovaného plných 14 let. Byla oslavou dvou žen - Boženy Němcové a jeho maminky - románové Hanýžky Králové. Provází ji od dětských let přes dospívání a v zamýšleném čtvrtém díle ji chtěl představit jako nevěstu - chodskou krasavici. K napsání posledního dílu už mu nebylo dopřáno času. Zůstalo jen torzo pod názvem Svatba.V dopise Klášterskému dne 27. května 1923 píše: "Knihu jsem psal krví srdce a vyvolal z hrobu mučednici Boženu Němcovou. Chodil jsem s ní v duchu po kraji, který ve chvílích utrpení nazývala po svém domově druhým rájem. Němcová je idyla, myšlenková hlubina, rozsáhlá citová klaviatura. Byla duší bílých perutí, které nezanechávají stín..." Jindřich Jindřich zaznamenal, co mu Baar o trilogii řekl: "Vím, že toto dílo je přeplněno folklórem, jenž někde zdržuje spád děje, ale nemohu si pomoci, musím to tam dát. Po mně už to nikdo nenapíše." Před napsáním Lůsů prostudoval celou záležitost sporu o ně z archivních pramenů velmi důkladně a detailně. Materiál o pobytu Němcové shromáždil v hodině dvanácté. Zachytil ještě svědectví starých lidí nebo jejich dospělých dětí. Rád opakoval Havlíčkovu odpověď domažlickým závistníkům na žaloby proti ní: "Jak orlovi, který se vznáší ve výšinách, mohou rozumět slepice!" Klášterský při hodnocení trilogie řekl, že Baar postavil Němcové na Chodsku pomník.

• Chodsko přijalo svého nekorunovaného krále s otevřenou náručí. Ano, odešel domů, odešel tam, kde měl zapuštěny hluboké rodové kořeny, kde znal každý kámen, kde tolik miloval prostou krásu kraje historií posvěcenou. Plnými doušky vychutnával vůně domova, hřejivého tepla lidského soukromí, obhlížel jej z Výhledů.
  V milovaném Klenčí v kruhu přátel nerušeně dotvářel celoživotní dílo, velebný hymnus Chodska. S nevšedním vkusem se zařídil a proměnil svůj dům v malé muzeum lidového umění. Tolik smělých literárních plánů dřímalo pod jeho moudrým čelem a zde, v klidném zátiší, se chystal všechny uskutečnit. Po návratu na Chodsko dospěla Baarova literární tvorba v kulminačního bodu a oblibě čtenářů, v uznání kritiky, v literárních cenách a v nesmírné úctě krajanů.
  Baarův dům se stal cílem četných návštěv. Bára těšily, ale ubíraly mu jeho vzácný čas, takže byl nucen dát na domovní dveře nápis, od které odpolední hodiny jsou návštěvy vítány. Jinak horečně pracoval od rána do pozdní noci.
  Když žil posledních šest let života mezi svými, čím dál živelněji pociťoval výjimečný ráz své domoviny, malé, ale přebohaté tradicemi. O setkáních u Baara na chodské hyjtě s několika stejnými nadšenci píše jedna z účastnic: "O tom, co nám ze sebe daroval, povědět ani nemohu, již pouhé pomyšlení nenávratnosti těch chvil bolí příliš!"