Bohatě ilustrovaná místopisná kniha o Chodsku.

Ukázky:

• Nejvíce, skoro nejlépe ujalo se u nás řemeslo tkalcovské, řemeslo chudých lidí. Poměrně málo polí, víc luk a lesů, drsné podnebí, rostoucí populace nastavěla do světnic ruční stavy – hlavně kolem Trhanova. Sedláci v zimě, chalupníci i v létě vyráběli šerku a lněné, vlněné, bavlněné, polovlněné a polobavlněné zboží, různé „grádly” a koncem XVIII. století „kalmuk”, jehož spotřeba valem stoupala. Zboží po domácku vyráběli obyčejně laciné, hladké a beze vzorců, barvilo-li se — barvíře zastupovaly ženy — tedy jenom jednobarevně. Se vzorkovanými tkaninami začali u náš dost pozdě, až po francouzských válkách, asi r. 1848 teprve vynalezen stroj pro výrobu vzorkovaných tkanin. Vzorkované tkanivo přišlo velmi draho: tkalci chtějíce vyhověti, počali napodobovati továrny, začali ručně potiskovat, vynikli krásnobarvíři, kteří uměli kvítkované vzorce na bavlněné i plátěné stoučky, nastala doba kartounářů, kteří lehké a laciné plátýnko pomalovali pestrými květy. Tkalcům nezbývalo než kousnouti do trpkého jablka a přijmouti do cechu cajkáře či cajkmochry, kteří uměli napodobiti tovární výrobu. Továrna ve Kdyni po r. 1765 stala se jakousi školou na Domažlicku pro vlněnou a více bavlněnou výrobu a dala základ potulným prodavačům svého i venkovského zboží po zemi v podobě známých hausírníků „tkalounkářů od Domažlic", nejvíce domkářů a chalupníků z Chodska, kteří nářečím, poctivostí, skromností a dobrým zbožím až do let 1890 stali se vítanými hosty všude po českém venkově na českém jihu. Prodávali niti, bavlnu, tkalouny do bot i k ošití rukávů, pestré „porty a šňůry” (zlatých a stříbrných nití), kšandy, přesky na kaškety, pletené rukavice aj. Říkalo se „chodí do kraje. Zpátky přiváželi, co doma chybělo: sušené i čerstvé ovoce, hedvábné šátky měňavých barev, vzácnější látky a těm podobné věci. Cajkářům kvetla pšenice několik dekád, proto také si foukali a často prováděli nezbedné kusy. V městečkách (Klenčí, Kdyni, Všerubech) stali se podpůrci germanismu, většina jich mistrů k nám přišla z Německa, ze Sas. Nejvíce proslula chodská šerka domácí výroby, podstatná a zároveň bytelná část mužského i ženského kroje. Dědeček ji utkal a pravnučka jí nemohla dotrhati. Barvili ji odvarem dubové kůry, do něhož přidali kamence. Druhý druh domácí práce vyráběli pode jménem kanafas; látka to nejvíce na sukně červená nebo modře rýhovaná. Za naší paměti přidávali také na „podělávku” barevnou nit a jmenovali ji strakatítko. Umění tkalcovské stalo se základem chodského kroje, svérázu. Náš člověk, co potřeboval, sám si opatřil, ať už to bylo „co do huby dát” anebo „co na sebe vzít”. Hlavní součásti jeho šatů tvořily len, vlna a kůže. Proto pěstovali u nás všude na poli len a ve chlívě ovečku. Doma v přástkách napředli dlouhé šňůry, „porvazky”, lněné i vlněné, a pak je selka odevzdala tkalci. Ovšem obyčejné předměty (plátno, šerku) utkal sedlák sám a „kumšt jeho” neplatil ani za zvláštní řemeslo až do té doby, co vojenští páni osvobozovali (za francouzských válek) všechny, kteří tkalčili pro některou panskou „manufakturu” (fabriku). Tenkráte hlásil se sedlák i synové jeho mezi tkalce. Po r. 1750 vrchnost nutila v zimě tkalcovat do své „cajkfabriky” ve Kdyni a zavedla v témž období nucené přadláctví a tkalcovství mezi Chody. Strojová výroba zabila ovšem ruční umění kanafasů, strakatítek, ubrusů, grádlů, salupů a j.; leč na Chodsku se tkalci stále drželi, až za našich časů i tu poslední mistři teprve vymírají.
   
• Písně provázely chodského člověka po celý život — od kolébky do hrobu. Zpívalo se vždy a všude. Zpěv byl lidu potřebou; zpěvem lid toužil, tesknil i se veselil. Písně — nápěvy i texty — obsahují nejrozmanitější nálady: od duchovní, vážné, filozofické, teskné, často velmi jemné a poetické až k tanečním, bujným, drsným, obhroublým a rozpustile veselým. Mnohé písně jsou velmi rázovité. Písní vážných, smutných, pomalých je však na Chodsku méně, nehodí se dobře k tanci. A není žádnou zvláštností, že i písně obsahu vážného slyšíme zpívat a hrát při tanci vesele, rychle. V chodských písních převládá živost, veselost a radost. Jsou složeny skoro všechny ve tvrdé — dur tónině; písní v měkké mollové tónině je velice málo. 
  ​

• Šedivá, odporná mlha — kde se vzala, tu se vzala — počátkem prosince připlížila se záhadně a těžce dolehla na širý kraj. Pohltila hory, doly, pole i lesy, města i vesnice. Pronikla dotěrně i do nejmenších skulin, jako noční upír dusila den, ukrádala rozhledu očím a svěžího vzduchu plicím. Páchla odporně vlhkem, plísní a kouřem, čpěla rýmou i kašlem a šířila kolem dokola mrzutou, nezdravou náladu. V noci tajemně přepadl hnusnou příšeru mlhy vánek a ve svízelné práci proměnil ji, kapku po kapce, v nádherné jíní. Pomáhal mu přítel mráz a miliardy hvězdiček svítilo jim, aby oba bratři viděli na svou požehnanou práci. Všecko si oddychlo a pozorovalo napjatě zápas mrazu a mlhy, světla a tmy, dobra a zla. Jíní roste, houstne, pod tíží „vojimu” ohýbá se peručí a mizejí koruny stromů. Kmeny kloní se k východu, kam mráz i vítr nanáší bohatěji, štědřeji svoje dary, zvláště okrajové smrky a borovice zachycují obětavě celé závěje jinovatky, až jim hrozí nejhorší zkáza zimního lesa — polom. „Svítá na mráz”, vykládal mi k večeru výměnkář Honzálek, kořenkou ukazoval k Haltravu a prorokoval: „Zyjtra se to vyvyjší ha vokáže se sluníčko. Čekám den jako korálek.” A nelhal. Slunce sice vstalo pozdě, až po osmé hodině, vstalo však přece a kolem deváté počalo „ouřadovat”. Celý kraj jako by radostí vykřikl, zajiskřil a zavýskal. Jíní zahrálo duhovými barvami, křehké paprsky sluneční lámaly se v nesčetných krystalech, obzor se rozšířil a z blízka i dáli podívaly se opět na sebe města i vesnice, hory i doly, pole i louky, lesy i skály a vesele zavolaly: Slunce! Slunce! A lidé vycházejí z teplých světnic, matky vynášejí děti, stavějí se na slunce, vyhřívají se a čistá radost vkrádá se do všech srdcí. Oči nás vedou a nohy nás nesou k světlu a teplu — k slunci. Jako vytesána z nejčistšího mramoru, táhne se lesní stěna podél silnice. Prosincové slunce stojí nízko nad obzorem a šikmo se opírá o ojíněný les. Jedinečná, zázračná krása ohromuje, až drtí člověka, a aby zázrak byl úplný — hle — ten mrtvý, nádherným, rubášem oděný les oživuje. Tajemný šepot vzmáhá se v jeho korunách, cosi v nich šelestí, teď to zachrastilo, pružná větvička vyšvihla se do výše, vrazila do druhé a drobná jinovatka jako jemný snížek sype se dolů a pokrývá lesní trouch pod zeleným stromem tím nejčistším kmentovým prostěradlem. To kráčí slunce ojíněným lesem a ostrými paprsky jako nejjemnějšími drápky chytá se jako dravá veverka nízkých mlazin, husté tyčkoviny i vysokého kmeni. Přeskakuje z větve na větev, z modřínů na smrčí a borovice, z jedlí na buky. Po hrbech Haltravu i Čerchova sjíždí přes průrvy a prohyby horských pásem, přes lysé skály a holé kamýky dolů k silnici do Zemské brány, vroubené starými řežáby a všude cestou střásá zimní kvítí tak dlouho, až temně zelený les ve své zdravé, nahé kráse, skropen slzami, vděčně pohlédne k nebi. Kam může slunce, tam všude šíří se teplo a světlo. Ale na straně odvrácené od slunce, ve stínu dál mrzne, jinovatka zuby nehty drží se větví, táhne je k zemi a stromy porušenou rovnováhou nachylují se ku pádu. Pozdravuji tě královské Slunce. Pronikni i do stínu a tmy dřív, než nakloněná lípa naše česká vyvrátí se i s kořeny ze životodárné matky země. Materialistický názor světový táhne nás dolů do hrobu. Národ bez idealismu plodí kulturní a humánní jíní, krásné na pohled, ale prchavé a povrchní. Morálka není přežitý brak duševní, ale základ života národního. Toť slunce, které ničím nahradili nelze, které svítí k ideálům, k síle a životu. Každá jednostrannost, každé porušení přirozeného řádu se trestá bez milosrdenství. Rozeklaná bytost lidská s nádherným tělem a se zpustošenou duší, jaká to šeredná zrůda, předem určená к zahynutí a zkáze. Budoucnost národa nese ve svém klínu zdravá matka, rodička nového života, které je mateřství nejvyšším štěstím a požehnáním a děti nejvzácnějším bohatstvím. Jedině matka zachraňuje život v každém úle. Umře včelstvo, které má neplodnou matku. Trubci sebevyvinutější a neplodné včely, pachtící se jen po sladkém nektaru, vymřou na plástvích medem nabitých...

• .V adventě na starodávném Chodsku
  Byla to pěkná idyla, jež nám starším jeví se dnes jako pohádkový sen, kdy náš lid při své konzervativní povaze, silný ještě ve svých zděděných mravech v rodině i na veřejnosti, zůstával v radostném soužití s církví podle všech význačných částí roku. Tak právě zvláštního rázu ve zvykosloví chodském a vážného významu nabyl hned počátek církevního roku, advent. Na jeho svéráz působilo dvojí. Předně, že připadal do doby, kdy celý řetěz stálých namáhavých prací hospodářských ukončen a lid mohl se tudíž více obraceti ku potřebám a zálibám ducha, a za druhé samo učení církve o adventě se starou tradicí a arciotcích, čekajících příchodu Vykupitele, se starými adventními zpěvy, nabízelo vždycky duši vnímavé dost látky ke zvláštnímu přemýšlení i vyjadřování. A takových vnímavých duší byla vždy hojnost ve zdravém našem lidu. Jádrem toho všeho byly mu církevní roráty, obřad s hlubokým biblickým základem, na němž vyrostly v národě našem dávno a dávno, někdy v dobách Karla IV., dosud dobře známé staročeské rorátní zpěvy. A čím byly zbožnému lidu chodskému církevní roráty? Tajemnou bohoslužbou, která po spěchu a potu žní i sklizni posledních plodin, za nastalého klidu poprvé zaklepala na jeho duši a napomínala jej tklivě, aby se rozpomněl, že není život jen práce rukou a snaha za chlebem, třeba i poctivá ve všem všudy, nýbrž že na člověku žádá svoje také jeho duše. Tajemnost adventního přítmí a vážná krása rorátních zpěvů táhla za sebou zázračnou mocí samo srdce lidu. A z kostela byla přenášena adventní nálada do domácnosti. V rodinách četnějších, zvláště kde bylo více ženských a měli pěkný hlas, zpívaly se nábožné písně a to nejen pravidelně po večeři, kdy ženské předly a mužští potichu řezali dračky na svícení, ale i ráno dávno před svítáním. Na přádlo vstávaly ženské o čtvrté a páté hodině. Mužští v ten čas přejímali za ně všechnu práci a péči o dobytek ve stájích. A při přádle se zpívalo. V těchto náboženských zvyklostech býval pak chodský venkov posilován životem ve starodávných Domažlicích. Také tam byla zbožná účast měšťanů na rorátech nejen povinností, ale chloubou.