Výbor z děl J. Š. Baara, který vtáhne čtenáře dokonale do života Chodů.
Ilustrace Adolfa Kašpara měly být původně součástí slavné trilogie J.Š. Baara, ale výtvarník zemřel dříve, než stihl vše dokončit. Kresby a skici, které již Kašpar namaloval, byly použity alespoň  v tomto díle.
 

Ukázky:

• Práce polní za výborné pohody rychle se dodělávaly, sadba bramborů šla od ruky. Jindy protáhla se třebas až přes trhanovskou pouť, letos selky se nezdržely a než jim v zahrádkách pod okny přeroste hlavatice, už ji trhaly, počítaly na kopy, vysazovaly do polí na řádky, doma hned zase zahrádku zryly a sháněly do ní kytky i zeleninu, zvláště cibuli a česnek.
  Jakmile sedláci zaklopili brázdou poslední brambor, zapíchli do země poslední sadičku zelnou, zavláčeli poslední zrno směsky nebo semíčka, oddychla si oplozená matka země a všichni s utajeným dechem počali sledovat tajemný postup klíčení, růstu a zrání.
  Všichni žehnají zemi napojenou potem a krví našich otců, na které leží sedm slavných bojišť a jejíž hrdou a tvrdou hradbu tvořily odjakživa prsa a kosti chodské.
  Chodská země - toť naše živitelka jediná a štědrá. Z ní rostou naše lesy i sady v celé své velebě, nádheře i kráse, zní čerpají sílu život všechny naše studánky a hlubánky, potůčky i řeky, bahna i rybníky, z ní sají životodárné šťávy všecka luční a polní kvítka, tráva i obilí, zelí, len i brambory.
  Proto milujeme tuto kamenitou, chudou zemi takovou zvláštní láskou, pro kterou jména není.
  Nic se tedy nedivte, že chodský sedlák, když se pomiloval se svou zemí, když ji zkypřil, zoral, pomrvil a čerstvým semenem zúrodnil, se zatajeným dechem čeká, vydá-li mu laskavě a dobrotivě úrodu, anebo jako rozmarná milenka odepře-li mu přízeň i milost a zůstane pro tento rok neplodnou...