Ukázky:

• “Krajky paličkují se po celém Chodsku, hlavně v Klenčí a Trhanově, Postřekov jest však středem obchodním; on vyslal i zástupkyni pošumavského krajkářství na Národopisnou výstavu, jež zajisté všem, kdož viděli pestrý, čiperný její zjev a hbité ruce, utkvěla v paměti. Od té doby však, co Národní jednota pošumavská zřídila znamenitě prospívající školu ve Strážově, nemluví se o postřekovských krajkách téměř nikde, a přece mohly by existovat! dobře vedle strážovských, nepoškozujíce jich nikterak. Chodské krajkářství úpěnlivě volá po pomoci jako průmysl v kraji buláckém vůbec! Dařívalo se tu keramice, kalounkářství, výrobě prostého dřevěného nářadí, — v nynějším boji kapitalismu, co neleží v německých rukách, živoří nebo zaniká. Spolek B. Němcové v Domažlicích zařídil výrobu vlněných prošívaných pokrývek — a pohlédneme-li na slušnou řadu odborů Národní jednoty pošumavské neb Ústřední matice školské, ustavivších se téměř ve všech chodských vesnicích a městysech, zaradujeme se v naději, že i tyto spolky hmotné povznesení kraje vezmou si na starost. Vždyť z Klenčí a z dědin, kde polní hospodářství není dosti vydatné, utíkají lidé na práci do Němec a leckdy tam i uváznou. I kdo nikdy nezabýval se zemědělstvím a národním hospodářstvím, pozná, jak je tu třeba hospodářského poučení, aby zvelebeno bylo sadařství, chov dobytka, drůbeže, zavedeny byly úsporné stroje, nepouštěna hnojůvka do roztomilých těch rybníčků, jež jsou mnohonásobnýma očima krajiny, zřizovány odborné kursy a knihovničky. Chodská končina jest laskavá matička měkké náruče, jež za trochu rozumné péče odměňovala by se stonásobně, není to drsná, skalnatá nevlídnice jako jiné horské okresy. Věru, že by odbory jednot ve vesnicích měly plné ruce práce i s hmotným povznesením svých rodišť i leckterou reformou mravní i vychovatelskou, o níž se dosud myslí, že jí venkovanům netřeba: pedagogické poučení matek, umravňování mládeže dospívající, prohloubení náboženského smýšlení, jež poutává se k zevní okázalosti a podléhá autoritářství. Není pochybnosti, že má lid, zvláště svérázný lid, zdejší, dobré instinkty, ale i nejryzejší instinkt časem zbloudí, kdežto převeden v ušlechtilé koleje opravdovosti vydalo by podivuhodné plody.”

• "Do kostela i na pouť berou si Chodky, mladé i staré, celý svůj slavnostní kroj: červené, hluboce vrapované sukně s krásnou „pantlí“ na lemu, šněrovačky bohatě vyšité, kabátky krátkého života s vydutými rukávy a varhánkami vzadu, taktéž na sukně rozkošně vyšívané, těžké hedvábné fěrtochy, květované neb pruhované, hedvábné šátky, loktušky, na hlavu bílé, krajkami lemované, někdy i prolamované pleny. Pod plenami mají hlavu zahalenu ještě v pestré „kosmonoské“ šátky (starobylý černě vyšitý čepec - koláč i s vínkem a pasem - odstěhovaly se, jak se zdá, již zcela do museí). V nákladném tom kroji jedna část splývá s druhou v nesmírně pestrý celek, ba jedna druhou zakrývá: plena spadá na tvary kabátku neb kožíšku, cípy drahých šátků kryje fěrtoch, a šněrovačka skoro všecka mizí. Na podiv jest, že Bulačky i v největších vedrech úplný, zajisté velmi těžký úbor neodkládají. Mužští, méně konservativní, nosí do kostela a na pouť alespoň pěkně, často lidovým ornamentem vyšité košile, pentle místo nákrčníku, krátké kazajky s lesklými knoflíky, kulaté kloboučky a vysoké boty. Spíše k muzikám se hoši vystrojí do koženek, zděděných vyšívaných vest a kabátů, narazí si vydrovku neb šíšák „klobúk“ s kytkou a fábory. Pestré obrázky Bulaček, vážně po domažlickém náměstí se procházejících, při krámcích smlouvajících a kupujících a v kostele zpívajících aneb kolem jeho vchodů malebně rozložených, jako v jediném kaleidoskopu soustředí se o pouti svatého Vavřince (první neděli po svátku tohoto světce) na „Veselé Hoře“ aneb na „Vavřinečku“ nad Domažlicemi. Tolik barev, tolik rázovitých postav a tváří, tolik bujného života tu kolem prostého bílého kostelíčka, mezi perníkářskými a kramářskými budkami u myslivny a pavilonu sroubeného, že se nám to zprvu ani nezdá výjevem ze skutečného všedního života českého. Jsme jako u vidění. Kdo jednou pobyl na „Vavřinečku“, jest to obrovská maková kytice, která svitá z lidí, u kostelíčka jest její střed, ale jednotlivé a četné květy rozsypala jako červené tečky po celém vrchu. Jenže ty tečky, když se к nim přiblížíte, poněkud jinak vypadají než květy v kytce. Jakmile totiž rozmilé Bulačky opustí náměstí, v okolí kostela změní své úbory, vrapované sukně, jejichž úprava dá značnou práci, ohrnou, zakryjí jimi nádherné fěrtochy i varhánky na špencrech a jdou jen tak ve spodničkách, taktéž velmi pestrých, přičemž vyniknou jejich šarlatové punčochy a malé střevíce neb botky. Jdeme-li za neděle k polednímu roklí sv. Vavřince, nyní v příjemný sad proměněnou, některou silnicí, ba i předměstími k Domažlicům, potkáme se se zástupy žen, každá nese si uloženou velkou loktušku, na ruce košík a ovšem modlitby v bílém šátku, muži zase vykračují si s deštníky. Zvědavě si je prohlížíme a skoro bychom ty šetrné hospodyně poprosili, aby spustíce si varhánkovou sukni, v plné nádheře se nám ukázaly. Starší selky — Bulky, prý mívaly takových nákladných sukní několik, tolikéž kabátků, kožíšků, fěrtochů a plen — podělovaly jimi své dcerky, a ty si nyní v nich chodí k slavným muzikám, tu ovšem bez kabátku, jen v šněrovačce „lajblíku" hojně blýskotkami vyšité, ba přímo posázené, a ve vydutých rukávech bělostné košilky; přes šněrovačku mají zkříženy dva šátky, pestrý hedvábný, a průhledný tylový, jež opět tvary šněrovačky zakrývají. Kolem krku několik řad granátů neb korálů, na hlavě pouze šátek na babku uvázaný; panímámy přicházejí v naškrobeném čepci s holubičkou, hoši hodně vystrojeni, samý fábor a kytka."