Ukázky:

• Začal podzim, a slunce již se kloní při naší návštěvě za Čerchovy. V ty časy bývá na návsi chodské ticho a prázdno a tím zdá se nám tu tedy ještě smutněji. Dne ubývá a v poli ještě volá velká práce! Mužští s potahy připravují půdu ozimům, ženy jim rozsívají, jiné s čeledí dobývají brambor, později zelí, řípy; drobotina dětská prohání se po pastvinách za strakatými stády. Každá chvíle drahá, každých rukou třeba; kdo by se zdržel za dne doma! Avšak ves za hodinu, za dvě oživne, jen co se slunečko za hory schová. Vše se začíná vesele hýbati na cestách ke vsi vedoucích. Tam hle klátí se už unavený oráč se svým unaveným spřežením, tam druhý, třetí a kolečka pod pluhy všem vesele zpívají a hudou. A mezi těmi pluhy v krátkých modrých šerkách, dole žlutě lemovaných, o pestrých životech a v bílých rukávcích ženy se míhají, každá na zádech kůš, všecky bosy nebo jen pantofle na bosou nohu a všecky pospíchají. Mají opravdu všecky na spěch. Už aby byly raději doma! Co toho tam na ně čeká! Na poledne uvařily, některá musela ještě “spravit”, co zůstalo ve chlévě, a “nesly jist” tatíkům do setby nebo kopáčům na brambořiště. Ta potom rozsévala, ona zůstala při lidech, a doma všecko zatím stojí… Zanedlouho se již kouří z hromady bramborů v šupině na stole vysypaných a z mísy kyselé polívky uprostřed. “Pane bože, otče nebeský, požehnej nás i těchto darů, kterých z Tvé štědrosti přijímati budeme!” zazní hlasitě a vroucně… Po večeři ženské čeká dlouhá práce umýt a uklidit nádobí, jehož se potřebovalo na všecko vaření celého dne. I začne honem řehtání a zvonění talířů a hrnců a lžic a šplíchání vody. Také muže čeká ještě práce. Hospodář počne svou práci s loučemi. Štípe je v pěkné tenké dračky, jako karty a pacholek se synkem přisednou k proutí a prut za prutem stírajíce zežloutlé listí a kůru na odzemku oškrabávajíce točí v metly, připravujíce na koště. Mužští si na této práci posedí každý večer dobře dvě tři hodiny; musí se dělati do zásoby! Pak dají si konečně všickni “dobrou noc” a ponocný sám a sám kráčí od ztichlého dvora… Před svítáním bude každý při svém zase ... a nežalují, nestěžují si . . Železný lid, železný a srdce zlatého — na Chodsku starodávném!

• Sama historie svědčí, že staří Chodové byli vůbec lid „postavy statečné, mysli udatné”, lid silný. Hájiti hranic a pokladů země proti odvěkému sousedu nepříteli, jenž s mocí válečnou, brzy dral se do milé naší vlasti branou přirozenou, jemu nejpříhodnější, to mohli zajisté jen siláci, a že staří Chodové platně ten úkol zastávali, svědčí podnes jejich slavné — ač už dávno potlačené, přece vždycky slavné — majestáty králů českých slavné paměti, jež se jistě nedávaly jen tak pro nic za nic! A vedle těžké stráže, plné nebezpečenství a zápasů s nepřítelem člověkem i dravou šelmou hlubokých lesů, vedle stráže plné bdění, zimy a všelikého strádání bylo a jest na Chodsku posud samo dobývání vezdejšího chleba dobrou školou síly. Drsná horská půda, drsné podnebí a drsná práce u nich žádají drsné dlaně, drsného zdraví, žádají na svém obyvateli síly. „Příroda požaduje tu železné zdraví, sílu, vytrvalost a houževnaté sebezapření. Všecko slabší hyne.” A tak jest zcela přirozeno, že objevují se i mezi nynějším lidem chodským „postavy, které budí úctu a podiv”, že jsou tu ještě dnes opravdoví siláci. A síla tělesná i duševní jest ještě dnes Chodu nejdůležitějším majetkem osobním, ano je mu více, je mu uznanou ctností, jako Římanu virtus (statečnost). Chodský tatík dřevorubec více by se zarmoutil, kdyby synek, jenž vyšel ze školy, neuzdvihl hezkou kládu, než že třebas neumí čísti a psáti... Je rozdíl silák a silák! Jedni mají síly jako vody, ale vydají ji jenom když je třeba, při práci, druzí však ukazují svou sílu nejraději na druhém, čím známějším chlapíku, tím raději, a je-li sok Němec — nejraději! Ale to ne z národního záští, nýbrž pro chloubu. Při tom žijí se sousedy Němci v dobré shodě. Odedávna chodívají zejména na pouti Chodové do Bavor a Němci do Čech, posedí a pobaví se pospolu v neděli v hospodě, třebas musejí v každé druhé větě dorozumívati se ukazováním. Ne-li pro jiné, pro rozdílnou řeč se nehašteří a nebijí. Když nouze volá, pomohou si vespolek Čech, Němec. Ale při té dobré vůli a shodě nezadali tu Chodové od staletí své půdy ani píď! O cizí nestůj, svého si haj, jest jim osvědčenou zásadou v nezbytí žíti se sousedem cizincem. Siláci, má-li jim býti síla jakož oni touží, ke cti, nesmějí býti „práči” zlomyslní! Na Chodsku pamatují a povídají si se zalíbením o obojích, ale po těch druhých, zejména po takových, kteří překonali některého hraničáře Němce, také siláka, zbylo pamětí více...

  ---